Zimní Krkonoše

Malé zimní dobrodružství 

Přestože jej na jeho vlastní přání ve svých příbězích nezmiňuji, pravdou zůstává, že v podstatě každé putování absolvuji společně se svým přítelem. Naše úkoly na cestě si rozdělujeme podle toho, co jde komu lépe. Já chystám jídlo, balím batohy, na cestě fotím a určuji rostliny a zvířátka. Přítel plánuje trasu a zajišťuje vše, co se týká naší přepravy. Často včetně přepravy samotné, protože řidičem je pouze on. Jednou měl volno v době, kdy jsem musela být v práci, a rozhodl se vyrazit na cestu na vlastní pěst. Po návratu mi líčil své dobrodružné zážitky, jak vystřižené z knih Jacka Londona, jak putoval asi třicet pět kilometrů v noci za svitu hvězd a setkal se se dvěma bojujícími jeleny a bál se, aby si ho náhodou nespletli s laní. Vyprávění mě nahlodalo. Zvládla bych podniknout podobnou cestu sama? I se všemi těmi jeleny a třeba v noci? Přece vím, jak jsem na tom s orientací. Co kdybych se ztratila hned na začátku cesty a pak bych zůstala brečet někde pod bukem a on by mě musel zachraňovat. Taková potupa! Ale taková lama zase nejsem, ne? Čím víc jsem nad tím přemítala, tím víc jsem si uvědomovala, že si musím takovou cestu vyzkoušet. Příležitost se naskytla na začátku prosince. Přítel musel být o víkendu v práci a já měla celé dva dny pro sebe. Rozhodla jsem se vyrazit na moje malé zimní dobrodružství do Krkonoš…

Tak tedy den D je tu!

Cestu vlakem mám rozepsanou do nejmenších detailů, zvládám všechny přestupy a dopoledne vystoupím v Jablonci nad Jizerou. To ještě samozřejmě není žádný zádrhel, říkám si, ten přijde teprve s mapováním. Totiž…je mi jasné, že pro 99% populace je orientace podle českého turistického značení procházka růžovou zahradou, já se ale po mnoho let o nic podobného nemusela starat. Značky jsem si jenom prohlížela a říkala si, jak jsou pěkně barevné! Začátek cesty jsem si proto důkladně nastudovala, abych se nemusela doptávat hned u prvního rozcestí.

Na náměstí si ve večerce nakoupím nějaké jídlo, nic na vaření s sebou netahám, přeci jenom se chci už zítra vracet a předpokládám, že cestou zavadím i o nějaké občerstvení. Z městečka stoupám do prvního kopce, paří slunce a mě polévá horko. Na začátku prosince mě pozdně letní počasí dokáže zaskočit, sundávám tedy péřovku, rukavice i čepici a vřele doufám, že to všechno netahám zbytečně.

Procházím smrkovým lesem a začínám si uvědomovat první nevýhody sólo cestování. Foťák mám schovaný na vrchu své krosny a pokaždé, když chci něco vyfotit, čeká mě náročná procedura. Nejprve se supěním sundám těžkou krosnu ze zad, mrsknu s ní na zem, vyndám foťák, vybalím foťák z obalu, případně vyměním objektiv, zjistím, že kompozice, která mi nejprve přišla tak zajímavá v hledáčku vypadá naprosto fádně. Nadávám. Ukládám foťák, nahazuji s funěním krosnu na záda, pokračuji o deset kroků dál a zjišťuji, že teď je už kompozice naprosto perfektní. Opět nadávám a opakuji celý proces. (Na základě této otravné zkušenosti si od Ježíška k vánocům přeju foťákovou klipsnu na popruh k batohu).

Čím víc stoupám, tím víc kolem mě přibývá lidí. Je mi jasné, že se blížím ke Dvoračkám a začínám se těšit na teplý oběd, pokud možno krkonošské kyselo. Ještě před Dvoračkami potkávám skupinku mladých holek, které zdravím. Děvčata jsou komunikativní a dají se se mnou do řeči. Dle krosny správně odhadují, že hodlám v Krkonoších přespat a tak se mě hned vyptávají, jestli jdu sama a jestli se bojím. Na obojí jim dávám kladnou odpověď. Holky s úsměvem prohlásí, že jsem je inspirovala, což mě zahřeje u srdce a napadne mě, že si to teď nesmím pokazit a objevit se coby "ztracená turistka" na první stránce Blesku.

Na Dvoračkách se tísní hlava na hlavě, naštěstí tu vaří mé vysněné kyselo a navíc dělají svařák! Co víc si můžu přát? Kvůli covidovým opatřením musím sedět venku, no alespoň můžu pozorovat cvrkot kolem. Přímo naproti mně sedí maminka, co krmí svého potomka bramboračkou a přitom si povídá s kamarádkou. Miminko se vzpírá každé lžičce, ale mamka se nevzdává a zvládne do něj téměř celou polévku vecpat. Bohužel dítě stále více brečí, postupně zelená a nakonec všem okolo sedícím předvede, jak dobře funguje jeho dávící reflex a bramboračka končí v jeho načechrané bílé péřové bundičce.

Nechávám maminku i mimčo svému nezáviděníhodnému osudu a vyklízím raději pole. Čeká mě pořádný stoupák. Od Dvoraček výše se cesta mění, ochlazuje se a na kamenech se začíná objevovat tu a tam vrstvička ledu, která pořádně klouže. Se zpožděním si uvědomuji, že by se mi možná hodily turistické hůlky a nesmeky a při každém podklouznutí si tiše zanadávám. Námraza obaluje kosodřevinu, ale ještě se nedá mluvit o sněhové pokrývce. Čím jdu však výše, tím víc to klouže a já se trochu bojím o své přecitlivělé vazy v operovaném koleni. Zastavím se u pomníku Hanče a Vrbaty a morbidně se zamyslím nad tím, jak by se vedle mohyly vyjímal skromný pomníček s mým jménem. Uklidňuji se tím, že až na nesmeky a hůlky jsem opravdu dobře vybavená. Rozhodně lépe, než v co mohli před sto lety doufat Hanč s Vrbatou.

Cestou od Pančavského vodopádu se začíná pomalu šeřit, což se bohužel v prosinci stává velice brzy, já ale nelením a vytahuji z krosny čelovku. Stoupám pomalu kolem architektonického zločinu proti dobrému vkusu (Labská bouda) a již za posledních zbytků světla se dostávám na hřeben, kde silně fičí studený vítr a vzduchem létají první sněhové vločky. Jsem tedy ráda za své teplé oblečení a po krásné široké cestě postupuji dál k Vysokému kolu. Cesta se vine po hřebeni docela zřetelně, ale i tak raději tu a tam kontroluji mapy na telefonu. Za Vysokým kolem se trochu vylekám, když mapa z ničeho nic mizí a vidím jen bílou obrazovku s puntíkem uprostřed. Dochází mi, že se pohybuji na polské straně Hřebenovky a moje české mapy zde nic nezmůžou. Trochu proto znervózním, protože si za Boha nemůžu vzpomenout, že by se za Vysokým Kolem tolik klesalo. Kolena mi navíc podlamuje silný vítr a k tomu je každý kámen, na který šlápnu, pokrytý tenkou vrstvou ledu. Před očima se mi opět vybaví malý pomníček ve stínu mohyly Hanče a Vrbaty.

Šnečím tempem a div ne po čtyřech se konečně doplazím k rozcestí v Černém sedle s dřevěnou chatkou, místo mého dnešního plánovaného spočinutí. Už z dálky slyším lidské hlasy, takže se trochu bojím, zda není chatka plně obsazená. Vstupuji dovnitř, kde se již tísní sedm lidí a pes. Naštěstí tu je ještě jedno volné místo a dříve příchozí mě pustí mezi sebe. V následujících hodinách přicházejí stále další a další turisté, celkem kolem deseti, ale ti už se do chatky opravdu nevejdou a musí proto pokračovat o malý kousek dál, k turistické chatě. Připravím si rohlík se sýrem z Jablonecké večerky. Ostatní svědomitě vaří a díky nim a pejskovi, který se ke mně tulí, je v chatce docela příjemně. Venku stále kvílí vítr a ve škvíře pode dveřmi se objevuje čerstvě navátý sníh. S ostatními si ráda popovídám o všem možném, probereme, kdo má co za výbavu a kdo na co zapomněl a jdeme spát, v podstatě se slepicemi. Budík si nastavím na šestou ráno, stejně jako to dělám každý den.

V noci mě budí kvílení větru a občasné chrápání. Trochu se bojím, co mě bude čekat, až ráno otevřu dveře chatky. V šest ráno si vše zabalím, chci totiž vyrazit co možná nejdříve, abych stihla svítání a abych měla na další úsek dostatek času, kdyby se náhodou něco přihodilo. Venku je sice ještě tma, ale i tak mě zarazí ta změna. Všechno kolem zasypal přes noc čerstvý sníh a já se ocitám v zimní pohádce. Vítr navíc trochu ustal a díky tomu ze mě brzy opadá i můj strach. Ve svitu čelovky vidím na cestu dobře, navíc ji lemují vysoké tyče. Procházím kolem Mužských a Dívčích kamenů a brzy již sklesávám do Slezského sedla. Zde se oddělím od Hřebenovky a odbočuji směrem dolů do údolí Bílého Labe, které vede ke Špindlerovu Mlýnu. Cesta vypadá ze začátku příjemně a bezproblémově, ale kupodivu právě na této cestě se mi podaří hned několikrát uklouznout. Bílé Labe stéká nejprve jako zurčící potůček, který se převaluje mezi balvany a postupně nabírá na síle. Rozstřikující se voda pomalu namrzá, stromy halí bílá peřina a já musím uznat, že teď je konečně vhodná chvíle pro náročnou proceduru focení. Na konci klesání přicházím k prvnímu vodopádu, jehož křišťálově čistá voda spadá do úžasně modrého jezírka. I když jsem zde úplně sama, a kolem mě je ticho až na padající vodu, neodpustím si blažené "jéééé".

Vodopády a zurčící Bílé Labe mě provází až k první chatě před Špindlem, kde si koupím svařák na zahřátí. Ve Špindlu už to po ráno hučí jako v úle a já pospíchám na autobus, který má za chvíli odjíždět, div, že si u toho nevyšplíchám celý svařák. Na sedačce v autobuse sedím jako královna a už se těším, až se s hrdým výrazem objevím doma ve dveřích. I náhodný cestující z autobusu by z mé tváře vyčetl, že jsem na něco (nebo na někoho) pyšná!