Wales

Britské ostrovy jsou jedním z mnoha míst, která nás s přítelem naprosto okouzlila – natolik,  abychom se tam chtěli pravidelně vracet. Na seznamu našich vysněných britských destinací figurovalo hned několik míst, ale do finále postoupily dvě těžké váhy: Cornwall a Wales. Po krátké úvaze, několika vášnivých debatách a horečném hledání ubytování jsme se rozhodli pro Wales. Ale Cornwalle, neboj, tvoje chvíle taky jednou přijde!

Bydlení u ovečky Shaun

Cestu jsme zvolili tradičně leteckou a po příletu do Londýna jsme si hned vypůjčili malý vůz francouzské značky, abychom trochu naštvali ostrovní patrioty. Vzpomínali jsme s přítelem na staré dobré časy, kdy jsme ještě cestovali ve dvou, s čistou hlavou, bez starostí a vypůjčené auto jsme používali zároveň jako pojízdnou ložnici. Díky naší nyní dvouapůlleté spolucestojící jsme náš dosavadní styl cestování značně pozměnili a začali si hledat klasické ubytování.

Abychom dlouhou trasu z Londýna do Walesu bez újmy na psychickém zdraví přežili, rozhodli jsme se na jednu noc ubytovat někde na půli cesty. Nám dospělým bylo srdečně jedno, kde budeme spát, ale Miminýš si vymínil, že chce bydlet "u ovečky Shaun", protože to byla zrovna její oblíbená pohádka před spaním. A protože na nás malá princezna zamrkala svýma černýma očkama, tak jsme se mohli přetrhnout, abychom našli ubytko s nějakými těmi ovcemi.

Bydlení podle přísných kritérií se nám po chvíli hledání podařilo najít, navíc jen kousek od místa, kde se narodil Charles Darwin. Těšila jsem se, že se podíváme na místa, která formovala Darwinův zájem o přírodu, ale Anglie se rozhodla uvítat nás nepřetržitým lijákem, a tak jsme místo přemítáním nad původem druhů radši relaxovali a z okna pozorovali stádo zmoklých ovcí.

Wales nás vítá

Další den se počasí nijak nezlepšilo a tak nám ani nevadilo, že většinu dne strávíme na cestě. Mezi zpíváním písniček a krmením prcka jsem si našla chvíli na to, abych se pokochala melancholickou britskou krajinou. Čím víc jsme se vzdalovali od Anglie a blížili se k Walesu, tím užší a klikatější nám silnice připadaly. Lemovaly je zde tak typické zídky poskládané z místního kamení a také živé ploty, v podstatě křoviska, běžně rostoucí u cesty, které se však díky pravidelnému sestříhávání změnila v docela hezké bonsaje.

Že jsme už překročili hranice Walesu, nám prozradily cedule s názvy měst, kde na prvním místě byla velština a až poté angličtina. Vzpomněla jsem si, že podobný systém jsme viděli i v Bretani, ale tam byla na prvním místě vždy francouzština a teprve potom bretonština. Zajímavé je, že velština a bretonština jsou příbuzné jazyky, oba keltského původu.

Abychom celou cestu jenom bezmyšlenkovitě neprofrčeli, zastavili jsme se alespoň na chvíli ve městečku s krkolomným jménem Llangollen. Později jsem si zjistila, že ono zdvojené L se ve velštině čte trochu jako chl nebo šl, takže něco jako "Šlangošlen" nebo "Chlangochlen", takže jsem pro jistotu nad správnou výslovností zlomila hůl a četla ho prostě jako L. V příšerném lijáku jsme se prošli k zvláštnímu umělému přepadu na řece Dee, který měl tvar koňské podkovy. Byla jsem v tu chvíli ráda, za všechny vrstvy nepromokavého oblečení, které jsem s sebou brala a které se zde ukázalo zde být naprostou nezbytností.

Projeli jsme přes nejvyšší hory Walesu v národním parku Snowdonia a zamířili až k mořskému pobřeží do městečka Pen-y-Groes. Cestou jsme viděli několik dolů na břidlici, z níž ve městečku Pen-y-Groes bylo postaveno snad úplně všechno, včetně hezkého domečku, kde jsme měli celý příští týden bydlet.

Malebná Snowdonia

Malinké pobřežní městečko Pen-y-Groes pro nás představovalo ideální základnu pro výlety do národního parku Snowdonia, nejznámější přírodní rezervace severního Walesu, která dostala jméno po své nejvyšší hoře, Snowdon (velšsky Yr Wyddfa). Hned den po příjezdu jsme vyrazili na "menší výlet". Upřímně, za poslední dva roky se pro nás pojem „menší výlet“ významově dost posunul. Často se nám stávalo, že to, co jsme původně plánovali jako krátkou procházku na pár kilometrů, se nečekaně proměnilo v celodenní mezioborové vědecké sympozium, při němž jsme využili všechny naše dovednosti z oblasti botaniky (určování kytiček), biologie (určování zvířátek), zdravotní péče (lepení bebíček náplastí), sociální péče (řešení "čůracích" nehod) a především psychologie (zvládání histeráků).

První "menší výlet" ve Snowdonii nás zavedl k hoře Mynydd Graig Goch. Auto jsme zaparkovali u hranice národního parku a pokračovali kousek ovčími pastvinami k malému jezeru, nad kterým se tyčila mohutná, holá hora se skalnatým vrcholkem. Protože jsme mysleli, že jdeme jen na chvíli, nepřišlo nám důležité s sebou tahat krosničku – samozřejmě jsme za chvíli litovali. Po nedávných lijácích konečně vysvitlo slunce a celé pohoří i jezero zaplavilo příjemné světlo. Místy bylo tak teplo, že jsme sundávali bundy a pokračovali v mikinách.

Překvapilo nás, že je hora pokrytá mokřadem a člověk musel najednou dávat velký pozor, kam šlape, aby nezapadl po kolena do bahna. Naštěstí bylo září, takže mokřad alespoň hýřil barvami – kvetl vřes, který celé hoře dodával růžový nádech, a mezi tím se objevovaly žluté květy trnitých hlodášů. Jak jsme se blížili k vrcholu, ubývalo vřesu a naopak přibývalo kamení a skal. Na samotný vrchol Mynydd Graig Goch jsem si vylezla po skaliskách sama, protože přítel s Miminýšem nutně potřebovali prozkoumat nějaký obzvlášť zajímavý kámen.

Při cestě dolů už slunce klesalo a krajinu pokrylo večerní zlaté světlo. A my si užívali nádherných výhledů na moře, kopcovitou krajinu a jezero pod námi. Všude kolem se popásaly ovce a pokaždé, když jsme nějakou míjeli, Miminýš to nezapomněl komentovat, aby nám, nevšímavým rodičům, taková událost náhodou neunikla. K autu jsme došli se setměním a shodli jsme se, že naše první ochutnávka Snowdonie nás pořádně namlsala.

Do národního parku jsme se vydali ještě několikrát, vždy na nějaký "krátký" výlet, který nám ale zabral celý den. Počasí v horách bylo jako na houpačce. Jeden den jsme zažili nádherné slunečné počasí, ale další den se klidně otočilo o 180° – fičel ledový vichr nebo šíleně pršelo, někdy obojí najednou. Kvůli divokému počasí jsme už vždycky důsledně brali krosničku, takže Miminýš byl chráněný před nepřízní počasí a mohl spokojeně pochrupávat ve svém nepromokavém úkrytu.

Na výletech jsme se často setkávali s pozůstatky těžby břidlice – lomy, šachtami nebo hlubokými dírami v zemi. Jindy jsme šli proti proudu řeky a objevili nádherné vodopády s ledovou, křišťálově čistou vodou. Díky vydatným dešťům byla krajina Snowdonie stále svěží, plná mokřadů a vřesovišť. Brodění močály a překonávání popadaných stromů se stalo tradiční sportovní disciplínou každého výletu.

Kvůli zamokřené půdě neroste ve Snowdonii moc vzrostlých stromů. Častěji jsme vídali odolnější keře, jako hlohy a jeřabiny, na kterých dozrávaly zářivě rudé plody. Po každém výletu jsme byli rádi, že jsme se mohli vrátit do útulného břidlicového domku v Pen-y-Groes, protože jsme bývali promrzlí a z našeho oblečení stékaly dešťové kapky jak kuličky hrachu. Večer se velký gauč v obýváku proměnil na sušárnu prádla, uprostřed něhož seděli přítel s Miminýšem zabalení do deky a vypadali jako dva kopečky šlehačky na dortu. A k večerní pohodě patřilo i koukání na pohádky a baštění palačinek s marmeládou.

Město a hrad Caernarfon

Ty nejhorší, nejdeštivější a největrnější dny jsme si nechávali na prohlídky měst a památek. Díky tomu jsme měli jedinečnou příležitost prohlédnout si malebné historické městečko Caernarfon, známé především díky svému impozantnímu hradu v totálním lijáku a vichřici. No řekněte, kdo to má?

Před turistickým centrem Miminýše zaujaly zelené větrníky s drakem - symbolem Walesu, které se díky divokému větru točily jak kola na formuli. Dovolili jsme jí jeden koupit, pod podmínkou, že si o něj sama řekne a zaplatí. Touha vlastnit větrník pro ni natolik silná, že se během chvilky naučila říkat "helou" "fenkjů" a "bájbáj" a opravdu si jej koupila. Se širokým úsměvem a větrníkem v ruce nám po zbytek dne hlásila, jaké je počasí (fouká), kdybychom si toho náhodou nevšimli. Dotěrnému větru jsme neunikli ani v úzkých uličkách města, které na nás působilo dojmem, jakoby se od dvanáctého století vlastně moc nezměnilo. Kamenné domy, staré "puby," kde to pivo pravděpodobně teče nepřetržitě proudem už od dob Viléma Dobyvatele, a místní, kteří působí dojmem, že žádný liják není dostatečným důvodem k tomu zůstat doma. Říkali jsme si, že jestli něco přežije apokalypsu, budou to zřejmě hospody v Caernarfonu.

Lleyn Peninsula

Městečko Pen-y-Groes bylo nejen výborným výchozím místem do hor, ale také k nedalekým mořským útesům, lemujících poloostrov Lleyn. Pobřeží vypadá jako ze starých akvarelů - vysoké útesy se střídají s oblázkovými nebo písečnými plážemi a nad tím se v horách pasou stáda oveček.  Kousek od Pen-y-Groes jsme objevili sídliště z doby bronzové, Dinas Dinlle, které jsme prozkoumali a říkali si, jak těžký musel být život v takovém přímořském hradišti, které každou chvíli bičuje déšť a vichřice…a to jsme byli oblečení od hlavy k patě v goretexu.

Podél moře vede Llyn Coastal Path, po níž jsme se s tradiční rychlostí těhotného slimáka vydali směrem k městečku Trefor. Bylo pořád co pozorovat a také jsme se báli, aby nás silný vítr nesfoukl z útesů dolů do moře. Nad vlnami létali a křičeli mořští ptáci a občas jsme viděli na útesech jejich početné kolonie. Na plochých vršcích útesů se pásly ovečky, slunce svítilo a my jsme pomalu došli až k něčemu, co na první pohled vypadalo jako mohutný hrad, jako vystřižený z nějakého fantasy. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že to je starý důl na žulu, s masivní důlní věží. Měla jsem pocit, že z dálky slyším dunění rohů Rohanských, bránících svou těžební věž před nájezdy skřetů Skurut-hai…

Z útesů jsme několikrát sešli dolů k moři, kde jsme se věnovali naší oblíbené činnosti – sbírání oblázků a mušliček a soutěžení, kdo najde nejhezčí.

Miminýš samozřejmě vyhrál, protože všechny byly přece nejhezčí, a tak je musel všechny vzít s sebou domů v kapsičkách, které měl až k prasknutí plné.

Jak se dělá bronz?

V oblasti Snowdonie, jak jsme brzy zjistili, se něco těžilo snad odjakživa a úplně všude. Dokonce už v době bronzové se v horách kutala měděná ruda - malachit a to nedaleko od městečka s nevyslovitelným jménem Llandudno, kam jsme z toho důvodu zajeli podívat. Tradičně silně pršelo, tak jsme si říkali, že bude nejlepší strávit den radši pod zemí. Nad městem Llandudno se tyčí hora Great Orme, jejíž část je díky starověké těžbě provrtána skrz naskrkz jako ementál. Při procházení stovkami metrů úzkých chodeb nám přišlo skoro neuvěřitelné, že to všechno staří Welšané vykutali do tvrdé horniny jenom za pomoci jednoduchých kamenných nebo kostěných nástrojů.

Osobně se mi asi nejvíc líbila ukázka výroby bronzu a docela mě překvapilo, že postup není nijak komplikovaný, tedy pokud nepočítáte dolování malachitu paličkou z jeleního parohu…K výrobě bronzu bylo samozřejmě potřeba získat také cín, který se v té době doloval až v Cornwallu. Říkali jsme si, že až se tam jednoho dne podíváme, rozhodně musíme navštívit i cínový důl, ať se naše vědomosti o výrobě bronzu slijí pěkně dohromady.

Na videu výrobu bronzu předváděly dvě slečny, přičemž jedna drtila tloučkem měděnou rudu. Druhá slečna rozdmýchávala oheň v pícce, do níž poté vsypala drť, z níž se po roztavení oddělila čistá měď od zbytků horniny. Poté se kusy mědi a společně s podobně získanými kousky cínu opět roztavily při vysoké teplotě a slily dohromady, v poměru asi 90% mědi na 10% cínu. Roztavená slitina se následně nalila do odlévací formy, třeba ve tvaru sekery. Vše se nechalo vychladnout a voila! Bronz byl na světě!

Přesun do Pembrokeshire

Po týdnu stráveném pod horami Snowdonia jsme se přesunuli na jih Walesu, do kraje Pembrokeshire. Tentokrát jsme si chtěli důkladně užít moře. Pro to jsou naštěstí v Pembrokeshire skvělé podmínky, nachází se tu Pembrokeshire Coastal National Park, který má za úkol chránit především členité mořské pobřeží. Našli jsme si proto skromné ubytování ve vesničce Freshwater East jen asi 300 metrů od písčité pláže a doufali jsme, že se trochu umoudří počasí a třeba se i vykoupeme. Naštěstí se nám naše přání splnilo a moře i hezkého počasí jsme si užívali do sytosti. I místní zmiňovali, že tyto vyšší teploty (17°) a slunce jsou tu v září dost neobvyklé. Občas se sice objevila přeháňka, ale nebylo to nic proti tomu, co se zrovna dělo v Čechách, kde řádily povodně.

Silničky v Pembrokeshire byly snad ještě užší a klikatější než na severu Walesu. Každý den jsme po nich jezdili k pobřeží, kde jsme hodně času strávili relaxací - sluněním, cachtáním u moře nebo sbíráním barevných oblázků. K mé neskonalé radosti jsem zjistila, že na balvanech u pobřeží velice rádi odpočívají ledňáčci, které jsem se proto vydávala fotit a dost jsem litovala, že jsem si pro tu příležitost nevzala teleobjektiv.

Samozřejmě jsme navštěvovali i malebná městečka s hrady, kde jsme většinou také nikam nespěchali a spíš se kochali při pojídání fish and chips. V jednom z mnoha místních bister mě obsluhovali dva Rumuni, se kterými jsem se dala do řeči. Ptali se, kde tu pracujeme, a když jsem jim řekla, že jsme tu jen tak na dovolené tak se strašně divili, že tu neplánujeme zůstat natrvalo a pracovat tu.

Pořádně mastné fish and chips jsme si tu sice užívali, ale ke konci už se nám trochu stýskalo po českém jídle. Ani v supermarketech nebyl výběr potravin příliš dobrý, tedy pokud jste nechtěli jíst každý den konzervy nebo mražená hotová jídla.

Bosherston Lily Ponds

Jenom kousek od našeho ubytování se nacházelo malé vodní království se spoustou sladkovodních jezírek, leknínů, volavek a ledňáčků - Bosherston Lily Ponds. Vychytali jsme krásné slunečné počasí a celý výlet jsme šli jenom v tričku. Většina procházky nás vedla podél vody, občas jsme vystoupali na vyhlídku, ze které byl nádherný výhled na jezírka i zvlněnou krajinu porostlou řídkým lesem. Došli jsme až k moři, kde jsme se koupali a běhali po pláži, což Miminýše neskutečně bavilo, takže pištěl jakoby ho na nože brali.

Z pláže je možné vydat se dál po cestě Pembrokeshire Coast Path, která se vine podél zvlněného pobřeží, přičemž většinu času se jde po náhorní plošině nad vysokými útesy. Kromě pláží a útesů jsou po cestě k vidění roztodivná skaliska, bičovaná rozbouřenými vodami Atlantského oceánu, a tu a tam nějaká stavba. Nejvíce nás zaujala miniaturní kaple sv. Govana zasazená mezi skaliska nad mořem, ke které se schází po úzkých schodech. Kaple měla být údajně založena už v 6. století svatým Govanem, poustevníkem, který se zde schovával před piráty. My se v ní schovávali před větrem, ale říkali jsme si, že výhled z obýváku měl svatý Govan rozhodně stylový.

Městečko Tenby

Z městeček v Pembrokeshiru nás asi nejvíc zaujal kouzelný malý přístav Tenby s malými domečky v pastelových barvách, jako pro skřítky. Naplánovali jsme si na ten den výlet lodí, které odtud vyplouvají každé ráno. Chtěli jsme se podívat na nedaleký ostrov, na kterém žijí v klášteře mniši a prý tam vyrábějí výbornou čokoládu. Bohužel, přestože bylo zrovna nádherné počasí a téměř bezvětří, lodě na ostrov prostě nejezdily. Místo toho jsme si tedy zaplatili vyhlídkovou plavbu kolem ostrova. Čokoládu od mnichů jsme sice neochutnali, ale zato jsme viděli hned několik lachtanů, mořské ptáky, a spoustu velkých medúz, které plavaly těsně pod hladinou.

Samotné městečko Tenby vypadá, jako by se zaseklo v devatenáctém století. Protože máme oba rádi moře, líbila se nám právě ona přímořská atmosféra. Koupili jsme si proto zmrzlinu a jen tak pozorovali lodě odplouvající z přístavu a u toho poslouchali křik racků.

Miminýše však mnohem víc zajímaly všudypřítomné obchody se sladkostmi (v podstatě pasti na nebohé rodiče). Použili jsme opět vyzkoušenou taktiku, že jestli něco chce, tak si to musí koupit. Taktika fungovala, takže Miminýš se přiučil něco málo anglicky a odcházel z obchodu se spokojeným úsměvem a v ručičce obří lízátko ve tvaru prasátka Peppy.

Survival mise : návrat do Londýna

Cesta zpátky byla přesně taková, jak jsme se obávali – dlouhá, náročná a zoufalá -  jedním slovem : výzva. Každou chvíli jsme řešili čůrací havárie, až jsme se rozhodli rezignovat na čistotu i důstojnost. Potom jsme se snažili zabavit hrou Kdo dřív ztratí nervy – spoiler: vyhrálo dítě. Poté, co se Miminýš snažil s největší urputností zjistit, kolik decibelů naše uši zvládnou, přáli jsme si jen jediné: teleport domů. Ale jak se říká, co tě nezabije….to tě příště donutí plánovat lepší logistiku. A tak nás uklidňuje, že až zase pojedeme do Británie, bude náš malý cestovatel zase o chlup starší a celá cesta tak bude SNAD o něco snazší. Nebo taky ne. Ale na to teď radši nemyslíme.