Severní Irsko
V listopadu do Irska? Proč proboha?!
Zvolit si za dovolenkovou destinaci Irsko jsem se rozhodla ze dvou důvodů. Prvním byla dřívější návštěva Anglie a Skotska, která mi naprosto učarovala. Druhým lákadlem byla možnost potápění v chladném Irském moři, prostě pořádné dobrodružství. Pro cestu jsme s přítelem vybrali přelom října a listopadu roku 2019.
V knihovně jsem si půjčila knižního průvodce, kterého jsem chtěla důkladně studovat až při dlouhých večerech v autě, jak to tak bývá, na plánování trasy jsem totiž doma nenašla čas. Chtěli jsme projet celé Irsko a vyhradili jsme si na to 14 dní dovolené, protože ale nechci psát román, zaměřím se jenom na několik dní strávených v severním Irsku. Po příletu do Dublinu jsme si vypůjčili velké auto, které nám od té chvíli sloužilo jako pojízdný hotel. Velkou výhodou tohoto stylu cestování je naprostá svoboda pohybu, není třeba plánovat dlouho dopředu a shánět si ubytování, ale uznávám, že to není pro každého. Spali jsme často co nejblíže místu, odkud jsme ráno vycházeli na výlet a vstávali jsme velmi brzy abychom si mohli prohlédnout nádherná místa bez náporu turistů. Byli jsme si vědomi i toho, že cestování po Irsku na podzim s sebou nese mnohá úskalí, především nevlídné počasí. Téměř celou dobu jsme si "užívali" déšť, mráz a ďábelský vítr. Nepromokavé oblečení pro nás nebylo žádným módním výstřelkem, ale naprostou nutností, stejně jako pořádný teplý spacák.
Irské Krkonoše s divokou přírodou
Prvním místem, kam jsme se po přejezdu hranic severního Irska dostali, byly Mourne Mountains, oblé, nepříliš vysoké žulové hory nedaleko od jihovýchodního pobřeží severního Irska. Protože jsme na projetí celého Irska měli pouze čtrnáct dní, tak jsme se v každé oblasti zdržovali jen na kratší výlety, takové ochutnávky namísto dlouhých túr. S autem jsme zaparkovali hned u úpatí hor, abychom mohli vyrazit hned brzy ráno. Vstali jsme ještě za tmy, nazuli pohorky a vydali se na cestu podél kamenných ovčích zídek, která nás vedla cik cak do kopcovité krajiny. K mé neskonalé radosti, jsme na takových zídkách často po ránu pozorovali vzácné ptáky, například bělokury. Mourne Mountains nám Čechům mohou trochu připomínat vrcholové partie Krkonoš, snad jen horské boudy s pivem a kyselem chybí. Převládala tu suchá tráva, vřes, žulové balvany a tu a tam pichlavé keře ostružin a žlutě kvetoucích hlodášů. Vše kolem nás halila hustá mlha a tak jsme vlastně ani neviděli, kam šlapeme, a co leží před námi. Cesta se místy měnila v rašelinný močál, který, jak jsme brzy zjistili, je v Irské přírodě všudypřítomný. Irská krajina mi připomínala zvláštní kombinaci středomořské macchie a severské tundry, dokonce jsme zde občas objevili typické středomořské keře jako například planiky, které mě potěšily svými krásně červenými sladkými plody. Jinde jsem se rozplývala nad severskými zakrslými keříky dryádek s něžnými smetanovými květy.
Podél zídky jsme vystoupali kamsi do kopců, které nám však kvůli mlze nenabízely v podstatě žádný výhled. Teprve při sestupu do sedla se Rákosníčkova mlha zvedla a vystoupala k vrcholkům kopců a nám se ukázal výhled na vodní rezervoár pod námi. Při sestupu jsme objevili nenápadnou jeskyni, v níž podle našeho knižního průvodce žili lidé již v mladší době kamenné. Život v těchto nehostinných horách musel být tehdy neuvěřitelně tvrdý. Sama jsem byla oblečená od hlavy k patě do Goretexu a stejně už jsem se těšila, až si v blízké čajovně dám horký darjeeling. Dle odpadků v jeskyni to však vypadalo, že neolitičtí lidé se živili Twixkami a kolou v plechu. Výlet do hor nám zabral půl dne, ve zbytku času do setmění jsme pokračovali směrem na sever k Belfastu, hlavnímu městu severního Irska. Přespat jsme chtěli u moře u Strangford Lough, zátoky vzdálené od Belfastu jen co by kamenem dohodil.
Winter is comming!
Těsně před setměním jsme se zastavili u moře u jakéhosi hradu, abychom si dali večeři. Šla jsem se podívat na hradní nádvoří a jaké bylo moje překvapení, když jsem objevila ceduli upozorňující návštěvníky, že se nachází na Zimohradu (Hru o trůny známe, což?). Hrad vypadal vlastně dost obyčejně a lecjaký Bezděz nebo Pecka by ho strčily do kapsy. Dle fotek "před" a "po" grafických úpravách pro seriál bylo jasně znát, že vzhled hradu doznal značných změn. Tu přibylo cimbuří, tu schodiště, věžička, podsebití a z důchodců na nádvoří se stali bílí chodci. S novinkou jsem se vrátila zpět do auta a abychom si atmosféry Zimohradu stihli trochu užít, přespali jsme v jeho blízkosti na parkovišti u moře. Snad nebude v noci zima. Winter is comming!
Belfast a trénink na potápění
Hned ráno jsme si zajistili ubytování v Belfastu a rovnou jsme se do něj vypravili. Přestože byl od Zimohradu vzdálený jenom asi 20 km, cesta nám zabrala neuvěřitelné dvě hodiny, silnice byly totálně ucpané. Milovníky památek nepotěším, protože jsme z města kromě batůžkářského ubytka a troubících aut v dopravní zácpě neviděli v podstatě nic. Ubytování jsme si zajistili především proto, abychom si před naším důležitým programem dobře odpočinuli. A teď se trochu vrátím k hlavnímu důvodu, proč jsme se vydali do Irska. Přibližně měsíc před cestou jsme se začali pídit po možnostech potápění v Irském moři. Bylo nám jasné, že voda bude začátkem listopadu pěkně studená, a proto jsme toho chtěli využít k získání certifikátu potápění se "suchým oblekem". Suchý oblek se tak nejmenuje proto, že by za pomocí magie zůstával suchý i pod vodou, pouze se skrze jeho materiál nedostane žádná voda k vaší kůži a také nedoléhá tak těsně, jako například neopren. Můžete se pod něj proto teple obléct, což se hodí v chladných vodách. S takovým oblekem je však potápění složitější a je třeba se naučit jej používat. V Čechách jsme udělali online zkoušky a v Irsku jsme si u potápěčské společnosti domluvili dva ponory, abychom po jejich zvládnutí získali oprávnění. Psali jsme si s šéfem společnosti, Davem, a tento den jsme si s ním domluvili rande u bazénu ve městečku kousek za Belfastem, kam jsme po strastiplné cestě přes totálně ucpané město včas dorazili. Tedy na naší straně problém nebyl, ale Dave nikde, telefon nebral. Asi vás napadne, že když jste s někým měsíc předem domluveni na schůzku, a on k vám letí přes celou Evropu, dáte si sakra pozor, abyste na něj nezapomněli, že? No, Dave to tak očividně neměl.
Odchytli jsme nějaké potápěče, které jsme viděli vcházet do bazénu a zeptali jsme se jich na Davea. "Jo jo", odvětí, "Davea známe, dnes tady má s partou cvičení, asi budou v šatně." Říká nám sympatický týpek a odvede nás do útrob bazénu. V šatně skutečně najdeme Davea a ten se s námi pozdraví, jako bychom chodili na cvičení dvakrát týdně. To, že na nás úplně zapomněl, přejde, jakoby se nechumelilo. Tedy po krkolomném úvodu jsme se seznámili i s instruktorem. Ten donesl suché obleky, vysvětlil nám všechna úskalí a jen co jsme se do všeho pracně nasoukali, už jsme se šli potápět. Přestože je oblek na vzduchu volný, jakmile s ním skočíte do vody, vlivem tlaku okolní vody na tělo přilne. Ovládání nebylo nijak obtížné a docela brzy jsme se s ním pod vodou sžili. Po ponoru jsme se ještě seznámili s instruktorkou, bodrou zrzkou Aiofe, se kterou jsme se měli potápět další den, tentokrát ve slané vodě. Projeli jsme nazpět teď už klidným Belfastem a těšili se, co nás bude čekat zítra.
Potápění v úžině Ringhaddy
Do potápěčské společnosti jsme přijeli brzy ráno a vyřídili papírování. Místo, kde jsme se měli potápět, leželo nedaleko u pobřeží mořské zátoky Strangford Lough. Tato rozsáhlá mořská zátoka oplývá velice členitým pobřežím, množstvím ostrůvků a bahnitých mělčin. Díky bohatství života zde byla vyhlášena mořská rezervace. Cestou jsme z auta pozorovali hejna vodních ptáků lovících havěť v mořském bahně. Po chvíli jízdy jsme dorazili k malé zátoce Ringhaddy Sound plné vyplavených černých chaluh a přibližně stejným množstvím potápěčů. Navlékli jsme se do ošklivých, ale hřejivých overalů, přes ně jsme oblékli suchý oblek s botami, rukavicemi a kuklou, kolem pasu připnuli pás s 12 kg závažím a aby toho nebylo málo, tak ještě vestu s těžkou tlakovou lahví a na závěr jako třešničku na dortu našich outfitů masku, šnorchl a ploutve… Plně navlečená jsem vypadala jako Valentina Těreškovová před odletem do vesmíru. Nemohla jsem se skoro hýbat a jen horko těžko jsem se doplazila k moři. První cvičný ponor pro mě nebyl vůbec snadný. S pomocí přítele a Aiofe jsem se pomalu ponořila do temné studené vody. Nemohla jsem uvěřit, že se Aiofe pohybuje tak zlehka, když na zádech tahá hned dvě tlakové lahve na kovové konstrukci. Asi denně chodí do fitka. Oblek se na mě ve vodě přicucnul, chlad jsem však díky teplému overalu téměř necítila, za to jsem pociťovala poměrně silný mořský proud, který ještě stěžoval moje už tak nemotorné pohyby. Jelikož jsme neplavali, jen seděli na bahnitém dně v tureckém sedu, tak jsem se díky váze bomby a závaží neustále převažovala dozadu. Když jsem si měla pod vodou sundat pás se závažími, váha tlakové lahve už neměla žádnou protiváhu a já se přetočila na záda jako nemohoucí chrobák. Koutkem oka jsem viděla přítele, jak se pod maskou při pohledu na mě kucká smíchy (do toho, jen si vyčerpej vzduch!).
Zdaleka nejtěžší pro nás bylo se jít před druhým ponorem vyčůrat. Než jsme se ze všeho vybavení vysvlékli a potom vše zase navlékli, musely uběhnout snad dvě hodiny, tedy alespoň pocitově. Také jsem učinila opatření, abych se nepřevažovala na záda. Vypůjčila jsem si pás, který rozložil váhu závaží po celém těle. Zatížení bylo sice stejné, ale méně "koncentrované".
Při druhém ponoru jsme už nemuseli dělat žádné prostocviky, konečně jsme se dali do pohybu a i díky horizontální poloze jsem nikam nepřepadávala a mohla si ponor plně vychutnat. A že bylo co vychutnávat! Protože jsme s ponorem začínali na stejném místě, neměnily se ani podvodní podmínky. Strhával nás silný proud a v temné kalné vodě jsme viděli maximálně na dva metry. Aiofe nám ukázala provaz, kterého jsme se měli držet a ručkovat pomalu dolů do černé hlubiny. Ručkovali jsme kolmo k provazu, aby se proud neopíral do celého těla. Jen pár metrů pod hladinou už nebylo vidět zhola nic. Rozsvítili jsme si proto baterky, díky nimž všechno působilo ještě strašidelněji. Kolem nás se z temnoty tu a tam vynořila lilijice nebo obří bílý krab. Sestoupali jsme do hloubky asi 23 metrů a náhle se proti nám vynořila obrovská kovová plocha - vrak výletní lodi Alastor z roku 1920. Aiofe se na nás každou chvilku otáčela a ptala se gestem, zda nemáme problémy a my jsme ji stejným gestem ujišťovali, že je vše v nejlepším pořádku. Proplouvali jsme vnitřkem vraku co možná nejopatrněji, abychom nevířili usazený kal. Svítili jsme si baterkou a před prozkoumáním každého zákoutí jsem si představovala obří kanice nebo lachtany, co na mě chtějí bafnout. V hloubce jsme nezůstali dlouho a s dostatečnou rezervou pro návrat jsme se otočili zpět k lanu vedoucímu na povrch a vyručkovali stejnou cestou zpět. Po ponoru jsme velice rádi opět viděli denní světlo a především jsme se rádi vysvlékli z železného sevření obleků a těžké výbavy. Těšili jsme se na teplou sprchu, protože nám i malými skulinkami u krku a rukávů do našich obleků nateklo trochu studené mořské vody. V potápěčském centru jsme se omyli, zahřáli se čajem a přislíbili Davovi, že fotky na kartičky pošleme poštou. Nechtěli jsme, aby nás fotil rovnou na místě, protože jsme po ponoru vypadali dost žalostně. Rozloučili jsme se s Aiofe a nasedli do našeho hotelu na kolečkách. Unavení jsme zamířili zpět k Belfastu a z něj potom na úplný sever k temné aleji Dark Hedges.
Strašidelná alej, lososí most, obří schody a whiskey
Probudili jsme se na parkovišti u aleje do mrazivého rána. Okolní stromy se černaly v obležení hejn kavek, jejichž štěbetání znělo jako hlasitý déšť a hezky se doplňovalo s těžkými mračny nad našimi hlavami. Černošedí ptáci s hlasitým křikem co chvíli vylétli nad stromy a utvářeli neuvěřitelné formace. Kavčí show nám krásně uvedla turistickou atrakci, kvůli které jsme zde strávili noc - alej pokroucených buků Dark Hedges, kterou opět proslavil fantasy seriál Hra o trůny. Buky vysadil v 18. století jistý farmář, aby lemovaly příjezdovou cestu k jeho stavení. Silný vítr vanoucí od moře nedovolil vyrůst stromům příliš vysoko, jejich větve i kmeny se v průběhu času zkroutily tak, že ani nepřipomínají jinak elegantní a štíhlé buky. Nebylo by to ale Irsko, aby se k aleji nevázala nějaká legenda. V aleji prý bývá vidět duch "šedé paní", která poletuje od stromu ke stromu, údajně jde o duši záhadně ztracené děvečky. Nijak nás to nepřekvapilo, vždyť Irové prý věří i tomu, že pod keři hlohu žijí víly a údajně kvůli nim odklánějí i stavby silnice, aby si je neznesvářili. Divím se, že tu vůbec nějaké cesty vedou, když hloh roste úplně všude.
Od aleje jsme se vydali k nedalekému moři, kde jsme se prošli po pobřežní cestě Causeway Coast Way, která je přímo obsypaná zříceninami hradů a dramatickými skalními útvary. Některé z památek si opět zahrály ve Hře o trůny, jako například provazový most Carrick-a-Rede spojující pobřežní skaliska s malým ostrůvkem, který v 18. století využívali lovci lososů k vytahování svých sítí. Procházka přes most houpající se v poryvech větru ve třiceti metrech nad mořem není nic pro lidi trpcí strachem z výšek, jak se měl přesvědčit můj přítel. Díky úžasnému výhledu na pobřeží však chvilka strachu stojí za to.
Nejznámější památkou pobřeží jsou však jednoznačně "obří schody" tedy Giant´s Causeway, taková Panská skála u břehu moře. Podle legendy jde o pozůstatek cesty, kterou měl postavit obr Fionn mezi Irským a Skotským pobřežím, aby se mohl utkat se Skotským obrem Benandonnerem. Musela to být pořádná řež, když se jim při tom podařilo cestu zničit, dnešní MMA zápasníci se můžou jít se svými výkony zahrabat.
Sloupy z černého čediče zde vystupují přímo z moře a skutečně působí jako schody pro obry. Jelikož se jedná snad o nejznámější Irskou památku, čekali jsme nával turistů, který se také dostavil. Na parkovišti v blízkosti atrakce se otáčel jeden autobus za druhým, aby zpohodlnělé turisty zavezl přímo k atrakci a oni tak nemuseli absolvovat půl kilometru pěšky. Prošli jsme se příjemnou procházkou dolů k moři podél útesů, nad kterými létali a pokřikovali racci. Ke schodům jsme přišli za odlivu, takže jsme neviděli žádnou dechberoucí scenérii s vysokými mořskými vlnami, co se tříští o čedičové sloupy. Ustupující moře po sobě na kamenech zanechalo jen množství zapáchajících louží s vyplavenými chaluhami a mořskými potvůrkami. Každou půlhodinu se přihnal autobus, aby sem "vysypal" novou várku turistů a tu původní, co si už vše prohlédla, zase vyvezl nahoru k parkovišti. My jsme se k autu vydali oklikou podél útesů a zjistili jsme, že čedičových útvarů se při pobřeží nachází mnohem víc, ty jsou tentokrát zcela turistůprosté. Ze skalního srázu tu a tam trčel osamělý černý čedičový sloup jako výstražný prst. K autu jsme se dostali už pozdě odpoledne, ale doufali jsme, že ještě stihneme navštívit třetí a poslední dnešní atrakci, palírnu whiskey Bushmills.
Palírna se nachází ve stejnojmenné vísce. Bohužel jsme přijeli pozdě a už měli zavřeno, navštívili jsme tedy alespoň suvenýr shop, kde jsme nakoupili cinkající dárky pod stromeček příbuzným i sobě. Severní Irsko jsme opustili se setměním, v té době se stále řešilo, zda a kdy Velká Británie vystoupí z EU a v rádiu strašili, že by mohly začít fungovat kontroly na hranicích. Jak to tak bývá, horké hlavy vychladly a na hranicích se nedělo vůbec nic a my mohli bez problémů pokračovat za duhou k národnímu parku Glenveagh. Snad tam najdeme hrnec zlata!
