Třídenní přechod Jizerských hor a Krkonoš
Na začátek třídenní pouti jsem se přesunula svým oblíbeným dopravním prostředkem - vlakem. Trasu mezi Hradcem Králové a Libercem jsem absolvovala v době svých studentských let nesčetněkrát, a tak mě na ní už mnoho nepřekvapuje. Přesto mi výhled z okna na divokou řeku Jizeru, hrady a zámky připadá stále stejně malebný. Do Liberce dorazím pozdě večer, ubytuji se u svých rodičů, kteří mají jako Liberečáci tu výhodu, že bydlí, co by kamenem dohodil od Jizerských hor. Už několik let se považuji za Hradečanku, ale tuhle výsadu jim stále tiše závidím. Ráno dostanu od rodičů výslužku jídla na čtrnáct dní a se svítáním vyrážím na tři dny do hor.
Moje cesta vede z obyčejného libereckého sídliště do nedalekého Harcovského údolí. Odtud dál to bude skoro celý den do kopce. Stoupám smrkovým lesem a překračuji první jizerskohorské potůčky. Při té příležitosti si uvědomuji, co mi přijde pro Jizerské hory opravdu typické. Jsou to jezírka, tůňky a potůčky, s krásně čistou vodou, zbarvenou díky všudypřítomné rašelině do zlatova. Jejich dno vypadá díky rozpadlé žule jako z mozaikových sklíček. Jako dítěti mi někdo napovídal, že na dně může člověk najít safíry a tato vzpomínka mi probleskne hlavou u každé větší louže, kterou překonávám.
První větší zastávku si udělám u studánky u křížové cesty nedaleko od bývalé Hašlerovy chaty, z jejíž hranaté osmdesátkové ošklivosti mě okamžitě rozbolí oči. Ze studánky, nad kterou bdí pěkně vyobrazená panenka Maria, nabírám vodu a zhltnu něco z čtrnáctidenní výslužky od rodičů (proboha, proč mi nabalili tolik salámu?!). Po krátkém odpočinku pokračuji přes vrcholek kopce sešupem dolů do zapomenutého sklářského městečka Janov nad Nisou. Procházím kolem strohého klasicistního kostela a než se stačím vzpamatovat, zase stoupám do kopce na Semerink, na jehož vršku mě překvapí pohled na netradičního chlupatého čtvernožce - velblouda dvouhrbého (později si dohledám, že se jmenuje Bak). Pokochám se nádherným výhledem na tmavozeleně zbarvenou masu Jizerských hor, kterou tu a tam oživí zářivá žluť modřínu. V dálce vidím téměř jednolitě modře zbarvený Ještědský hřeben a podzimní paletu doplňují zralé rudé bobule jeřabin, lemující cestu až k secesní rozhledně Slovance nad Horním Maxovem. Na to, že je skoro půlka listopadu mi počasí přeje, slunce svítí a nade mnou modré nebe, skoro celý den mám na sobě jen triko a lehké kalhoty.
Trasa mě dnes vede trochu jako po horské dráze, klesám do Dolního Maxova a potom znovu do kopců na známou Protrženou přehradu, kde si v malé samoobslužné hospůdce sama natočím Krakonoše a přečtu si naučnou ceduli o historii této památky. Přehrad podobného typu z počátku dvacátého století najdeme v oblasti Jizerských hor několik, tato má jednoznačně nejsmutnější osud. Původní jméno „přehrada Desná“, jí vydrželo pouhý rok, než se kvůli nevhodně zvolenému materiálu hráz provalila. Následná vlna zmařila několik desítek lidských životů. Dnes z původní přehrady zbývají jen rozvaliny.
Listopadové slunce nemilosrdně rychle zapadá, a tak pokračuji od přehrady Souš až k osadě Jizerka po tmě. Samozřejmě, že jsem si s sebou vzala čelovku, ale protože mi nad hlavou svítí hvězdy a mléčná dráha, nemusím ji ani vytahovat, moje oči si na tmu již dobře zvykly a světlý obrys cesty vidím docela zřetelně. Navíc si chci hvězdné nebe trochu užít, vždyť se právě nacházím v rezervaci tmavé oblohy, oblasti s minimálním světelným znečištěním, která je přímo rájem pro milovníky hvězd! Konečně před sebou vidím první světla osady Jizerka, bývalé sklářské osady rozprostírající se v údolí říčky Jizerky pod horou Bukovcem. Nezastavuji se zde a jdu dále lesem a už z dálky slyším hukot rozbouřené řeky Jizery. Jméno Jizera je keltského původu a znamená „rychlá“ nebo „bystrá“, stejný původ nese i řeka Isère ve Francii nebo Isar v Německu (děkuji ti za poučení, polská informační tabule).
Vybavím si plán cesty, který jsem si připravovala přes Mapy.cz a vzpomenu si na malý červený vykřičník s upozorněním, že most přes Jizeru je stržený. Situaci jsem ještě v Liberci konzultovala s tátou a oba jsme znalecky usoudili, že vykřičník nic neznamená! Most může být sice stržený, ale to pravého dobrodruha neodradí, a jistě tam už někdo nainstaloval provizorní lávku.
Chyba lávky! Přicházím za úplné tmy k rozbouřené řece, přes kterou skutečně most nevede a provizorní lávka se rozpadlá válí na břehu. Potkávám několik promočených polských turistů, kteří očividně udělali stejnou chybu jako já a nevěřili malému červenému vykřičníku.
Při světle čelovky nacházím dva balvany, mezi kterými vře divoký říční proud. Jsou však oba stejně vysoké a nějaký dobrodinec přes ně položil uzoučké prkno. Dva metry hrůzy překonávám s pomocí křiku a turistických hůlek suchou nohou, možná mi pomohla i voda požehnaná panenkou Marií, co nesu v batohu. Naštěstí můj nocleh čeká jen o pár metrů dál, uvelebím se v hezkém nedávno postaveném dřevěném přístřešku na polské straně hranice.
Ráno vstávám brzy, koupelnu s ledovou jizerskou vodou mám připravenou hned vedle nocležiště. Posnídám něco ze svých nevyčerpatelných zásob a pokračuji po lesní pěšině hlouběji do Polska k zapadlé horské osadě Orle. Tady se opravdu zastavil čas, říkám si a v hlavě porovnávám staré roubenky s milionářskými heliporty osady Jizerka. Mimo jiné se změnilo i počasí, ne nadarmo se o této oblasti mluví jako o jednom z nejchladnějších míst Čech (ano vím, jsem v Polsku…). Stromy i tráva jsou pokryté jinovatkou a já z batohu vytahuji své nejteplejší oblečení. Mapa mi říká, že zde se již mohu pomalu loučit s Jizerskými horami. Sklesávám do Harrachova a všímám si, že potůčky už nedláždí žula a nemají tak krásně zlatou barvu. Do Harrachova přicházím Annenským údolím, kterým protéká řeka Mumlava. Opět mi v hlavě naskočí vzpomínky na dětství, kdy jsem do jedné z místních roubenek, tehdy podnikové chaty liberecké teplárny, jezdila s rodiči a bratrem a celé dny jsme si hráli v korytě řeky a hledali na jejím dně "drahokamy", barevná obroušená sklíčka, vyplavená z místní sklárny. Tu roubenku už bohužel nepoznávám, celé údolí se za těch pár desítek let změnilo k nepoznání.
Voda od panenky Marie už mi došla, a proto nepohrdnu pramínkem, nad kterým bdí svatý Jan Nepomucký, a který mě snad ochrání před dalšími příkořími. Při myšlence na příkoří se rozhodnu zavolat mamince, že stále ještě žiji, jídla mám dost, moc děkuji a kyslíkový přístroj a sprej proti vlkům, co mi chtěli přibalit, nebyl potřeba.
Pod lanovkou na Čerťák se zastavím na teplou snídani, která mi dodá energii na následující stoupák do Krkonoš. Sleduji řeku Mumlavu a u ní se kumulující davy lidí, což obvykle věstí blízkost parkoviště nebo významného turistického cíle, v tomto případě obojího. Prohlédnu si Mumlavské vodopády, ale dlouho se tu kvůli notné přelidněnosti nezdržím. Však ony ty davy prořídnou, až se začne stoupat do kopce! Většina turistů to opravdu hned za vodopády otáčí zpět na parkoviště nebo k lanovce a já pokračuji jen s hrstkou odvážlivců. Při stoupání si uvědomuji, že hory pomalu mění svůj ráz, tohle už jsou ryzí Krkonoše! Dnešní etapu jsem si naplánovala o něco kratší. Začíná se pomalu šeřit, ale mně to nevadí, protože vím, že mám stále dost času a k mému noclehu zbývá posledních pár kilometrů. Konečně docházím k rozcestí u Čtyř pánů. Uvařím si večeři při zapadajícím sluníčku a doufám, že dřevěná chatka bude dnes v noci jenom pro mě. Asi i díky kouzelné vodě ze studánky se mi mé přání plní a jediný problém mi dělá rozbitý žebřík, po kterém se nemohu dostat do "ložnice" v patře. Musím tedy napnout všechny své síly a použít akrobatické techniky, ale náročný prvovýstup do patra se mi nakonec přeci jenom podaří.
Nový den a stará známá cesta. Dnes se budu pohybovat po Hřebenovce ve vrcholových partiích Krkonošského národního parku. Obávám se zvýšené koncentrace turistů, a proto raději vstávám ještě před svítáním, abych se největšímu náporu vyhnula. V dálce už vidím nepřehlédnutelný kvádr Labské boudy a opět mě rozbolí oči. Ne nadarmo se toto hranaté betonové monstrum umístilo na třetí příčce v anketě "hrůz Královéhradeckého kraje". Pohled na nehezkou architekturu naštěstí přebije překrásný východ slunce.
Náladu mi navrátí setkání s bájným krkonošským opeřencem, tetřívkem obecným, který se jen pár metrů ode mě mihne přes cestu. Doufám, že si ze setkání se mnou neodnáší nějaké trauma, přeci jenom jsou tetřívci velice úzkostliví a plaší. Brzy vystoupám na Sněžné jámy a stejně tak stoupá i počet turistů. Pokračuji po česko-polské hranici a je mi jasné, že lidí bude přibývat tím víc, čím budu blíže k naší nejvyšší hoře, na níž proto nemám dnes v plánu vylézt. Počasí se pro tento den opět výjimečně vydařilo a podzimní inverze v údolí vykouzlila nekonečné "šlehačkové pláně", pod nimiž leží přikrytý i Hradec Králové. Davem lidí se proderu až k chatě Dom Slazski na polské straně pod Sněžkou. Dlouho se tu nezdržím a rozhodnu se rovnou sestupovat Obřím Dolem do Pece pod Sněžkou. Před cestou se pokusím sníst co největší množství jídla, abych si nepřipadala hloupě, že toho dovezu tolik domů. Na druhou stranu alespoň doplním prázdnou ledničku. Unavená a větrem ošlehaná se dotrmácím k autobusovému nádraží. V autobuse mi myšlenky plují hlavou jako voda v rozbouřené Jizeře. Sedmdesát jedna kilometrů v nohách mě ale rychle ukolébá k příjemnému spánku. Po cestě se mi zdá o tetřívcích a o té spoustě safírů, co jsem nechala ve zlatých jizerskohorských potůčcích.