Na začátku října (2023) jsme se z japonského velkoměsta Kjóta přesunuli vlakem na venkov. Rozloučili jsme se s naší milou hostitelkou Maki a jejím kocourem Bučim, s nimiž jsme prožili krásných čtrnáct dní a zamířili na poloostrov s tajemným názvem Kii na jihovýchodě ostrova Honšů (o Kjótu více v blogu Kjóto s mrnětem). Kii je hornatý poloostrov se spoustou lesů, který je mimo jiné známý pro své poutní cesty spojující místní nejvýznamnější chrámy a jiná posvátná místa. Vlakem jsme jeli podél skalnatého pobřeží, které tu a tam projasnilo svou drsnou tvář a ukázalo klidnou pláž s jemným bílým pískem. Ubytování jsme našli v městečku Kumano, s pobřežím lemovaným pískovcovými skalisky, a na týden se zabydleli v malém rodinném penzionu. Uvedli jsme se stylově, Miminýš hned ve dveřích spustil hysterický jekot.
Z velké únavy po cestě se Miminýš naštěstí do rána vyspal a tradiční japonská snídaně s rybou a miso polévkou zahnala zbytky chmur. A pan majitel penzionu byl dokonce natolik ochotný, že nás svezl do autopůjčovny, abychom si vypůjčili nějaký ten povoz a poloostrov si v klidu projeli. V půjčovně nám nabídli Hondu N-box, která dostála svému jménu a ze všeho nejvíc připomínala krabici od bot. Zprvu jsme měli strach, aby se s námi v ostřejších zatáčkách nepřekotila, nakonec nás přeci jenom přesvědčila, jak svou vnitřní výbavou, tak i pohodlím a jízdu v bílé krabici jsme si všichni tři docela užívali.
Auto jsme si poprvé vyzkoušeli při krátké projížďce do blízkého městečka s mořským akváriem a bazény pro kytovce, kde si Miminýš vyzkoušel krmení delfínů a kulohlavců malými rybičkami a potom s očima navrch hlavy sledoval jejich vystoupení pro diváky.
Další den jsme se vypravili na celodenní výpravu do vnitrozemí poloostrova, kde jsme chtěli navštívit terasová rýžová políčka. Bylo krátce po sklizni a v políčcích se jen tu a tam procházel nějaký pracant v rýžovém klobouku. U malého odpočívadla uprostřed polí jsme si udělali piknik a posvačili sladké plody tomelu japonského (kaki), které zrovna dozrávaly a se svými nádherně ohnivými plody ostře kontrastovaly s okolní svěží zelení. Přestože byl už pokročilý podzim, rýžová políčka bujela životem, viděli jsme několik hadů, spoustu žab a roztomilých rosniček, a celé armády všelijakého hmyzu, především vážek a motýlů.
Pokračovali jsme autem ještě hlouběji do hor, skrze hluboká údolí, kde se úzká silnice vlnila v serpentýnách jako had v rýžovém poli. Naším cílem byl vodopád Nači, který společně se sytě červenou pagodou tvoří fotogenickou horskou scenérii. Serpentýny nás zavedly skoro až ke 133 metrů vysokému vodopádu, od kterého jsme už po svých a s krosnou na zádech stoupali stezkou nahoru k chrámovému komplexu. Ve stáncích lemujících cestu prodavači kromě oblíbené "mačové" zmrzliny prodávali i kameny na tradiční hru GO, bílé kameny vyrobené z lastur a černé z čediče. Dva kameny jsem si koupila jen tak na památku, abych si z nich doma vyrobila náušnice. Zmíněný vodopád s červenou pagodou jsem pochopitelně viděla na spoustě propagačních materiálech, kde vypadal úžasně, skoro až kýčovitě, asi jako byste umělé inteligenci řekli, ať vytvoří dokonalý obraz na téma "Japonsko". Říkala jsem si, že realita, jak to tak bývá, bude o poznání slabší. Skutečná scenérie mi však svou krásou vyrazila dech. Říkala jsem si, že snad ještě hezčí by to tu bylo na jaře, kdy všude kolem chrámu kvetou sakury. A možná by tu mohl proběhnout jednorožec. To už bych ale chtěla vážně moc….
V prostranství u hlavního chrámu nás zaujal starý mohutný kafrovník, jehož vykotlaným kmenem jsme si mohli za malý poplatek projít a s přáním na rtech vystoupat po žebříku na malou vyhlídkovou plošinku. Miminýše procházka skrze strom tak nadchla, že jsme ji museli absolvovat hned několikrát a měla dokonce větší úspěch než mačová zmrzlina.
Protože jsme se té krásy ještě nestačili nabažit, vyrazili jsme na procházku do okolních horských lesů směrem k vodopádu Nači. Krajina nám připadala jako ze starých tušových maleb. Na skalách pokroucené borovice, smaragdově zelené kapradiny a mohutné kmeny japonských cedrů. Došli jsme až k vodopádu, u něhož stojí pod korunami stromů malý chrám s bránou a kochali se nádherným výjevem.
Průjezd divočinou poloostrova Kii jsme si užili také další den, kdy jsme vyrazili do vesničky pod horou Jošino, které je známé jako takový "japonský Český Krumlov". Městečko je proslulé především kvůli stovkám sakur, díky kterým se jinak tmavé lesy oblečou na začátku dubna do svatebního. V té době je tato malá vesnička v obležení tisíců turistů, kteří si sakurový svátek nenechají ujít a vydávají se na pěší pouť ke kvetoucí hoře Jošino.
Cesta autem přes hory nám trvala neskutečně dlouho, protože malá silnice se vinula mezi zaříznutými údolími, kolem přehrad a přes divoké řeky. Kdybychom neměli v autě znuděné dítko, kterému byly dechberoucí výhledy naprosto ukradené, asi bychom si cestu dokázali užít. V naší situaci jsem však jen tu a tam zvedla hlavu od telefonu v pauze mezi dvěma díly krtečka a pro sebe si řekla "hmm fakt pěkný".
Jošino jsme navštívili v polovině října, kdy už sakury odpočívaly a dokonce i listy už měly téměř všechny shozené. Den byl nádherný, slunný a svěží, turisté nikde. Prošli jsme celou vísku křížem krážem, prodejci vykukovali ze svých prázdných obchodů a často na nás mávali a vybízeli k návštěvě. Roztomilý Miminýš se beze studu nechával pozvat, tu na sušenku, na zmrzlinu nebo na pohlazení. Přítel musel každou chvíli tasit své jednoduché japonské fráze. Nechala jsem se zlákat k ochutnávce zmrzliny s příchutí sakurových květů, která však chutnala, jako by ji vyráběli v rafinerii. Radši jsem si spravila chuť osvědčenou mačou.
Samozřejmě jsme se vydali do sakurového lesa, který byl nádherný i bez rozkvetlých stromů. Jen místo třešní všude kolem kvetly keře čajovníku. Dítko v krosničce klidně pochrupávalo a my stoupali do svahu k venkovskému sídlu jakéhosi dávného šlechtice. Musím podotknout, že pro víkendovou chaloupku si nemohl najít příhodnější místo. Cestou jsme potkali milého postaršího pána, který byl proti nám, znaveným rodičům, v překvapivě dobré kondici. Vyklubal se z něj univerzitní učitel historie a dostali jsme od něj výklad o místních pamětihodnostech a dokonce i pozvánku k sobě domů, do nedaleké vesnice. Bylo nám líto, že na návštěvu už nemáme čas, ale vzali jsme si vizitku a říkali si, že se třeba v budoucnu ozveme.
Vraceli jsme se opět hornatým a lesnatým vnitrozemím poloostrova. Příteli přišlo příliš fádní brát to domů stejnou cestou přes údolí, a proto jsme jeli jakousi kančí stezkou přes hory. Cesta nám ze všeho nejvíc připomínala horskou dráhu - jen s úchvatnými výhledy. Mnohdy jsme však museli jet krokem, protože silnice byla úzká tak akorát na jedno auto s občasnými místy k vyhnutí protijedoucímu vozidlu. Na chvilku jsme se zastavili v soutěsce nějaké divoké křišťálově čisté řeky. Podél řeky vedla i stezka pro pěší s mostky a visutými lávkami, ale protože už se začínalo stmívat, neměli jsme čas prohlédnout si ji lépe. Zbytek cesty přes hory jsme absolvovali už za úplné tmy. Já jsem trnula strachem protože každou chvilku nám přes cestu přeskočil jelen. Miminýš už byl z cesty dost nervózní, ječel a své kouzlo už ztratil jak krteček, tak záchranné křupky. Jediné co zabíralo, byla říkanka o zmatené bramboře… Poté, co přítel slyšel "koulela se ze dvora, vééélikánská brambora" asi po stopadesáté, prohlásil se skřípěním zubů, že ode dneška přestává jíst brambory.
Teprve v podvečer posledního dne v Kumanu jsme si prohlédli i samotnou vesničku. Při západu slunce jsme si prošli pobřeží se surrealistickými skalními útvary. Jeden měl připomínat rozlíceného obra, druhý lví hlavu. Bohužel jsme se zrovna trefili do přílivu a na skalní stezku tu a tam došplouchla jedna z obřích vln, takže jsme si museli průchod dobře načasovat, abychom proběhli mezi dvěma vlnami a moře nás neosprchovalo. Miminýš se s takto divokým mořem setkal poprvé a rozhodně na něj udělalo dojem. Dudlík na uklidnění držel pevně mezi zoubky a ani nepípnul, aby mu náhodou nevypadl. Teprve zpátky v penzionu se o zážitku trochu víc rozpovídal a na dotaz, jaké bylo moře, reagoval divokým mácháním ručičkami a hulákáním "CHŠŠŠ šplouch CHŠŠŠŠ cááák."
Asi po týdnu stráveném v Kumanu jsme se vlakem přesunuli z východního pobřeží poloostrova na západní, do městečka Širahama, proslulému horkými prameny a překrásnou pláží s bílým pískem. Zabydleli jsme se ve velkém bytě s výhledem na moře, který měl v koupelně i malý onsen (lázeň s vodou z horkých pramenů). Jak jsme brzy zjistili, onseny byly ve městě všudypřítomné, stejně jako zápach sirovodíku. Některé z veřejných onsenů byly určeny jenom pro koupel nohou a kdokoliv šel kolem, mohl si v horkém prameni na chvíli zarelaxovat. Ty se obzvlášť zalíbily Miminýšovi, kterému příjemně teplá voda sahala až po hrudníček.
Onseny nám přišly opravdu vhod, protože v Širahamě jsme neplánovali žádné velké výlety, chtěli jsme si trochu zarelaxovat a konečně se vykoupat v moři. K tomu jsme nemohli najít příhodnější místo, Širahama znamená "bílá pláž" a právě ta je i největší místní atrakcí. Zářivě bílý písek a křišťálově čisté moře vybízely ke koupání, přestože na místní poměry už byla dost zima (něco kolem 25 stupňů). Koupat jsme se na bílou pláž chodili každý den, a jak jsme brzy zjistili, byli jsme jediní. Japonci se jenom procházeli kolem pláže ve svetrech a usmívali se na naše batole, které se spokojeně ráchalo v mělké vodě.
Výlety jsme podnikali pouze v dochodové vzdálenosti od našeho ubytování. Kromě koupání a onsenů nás zaujaly útesy Sandanbeki se stejnojmennou jeskyní, která je částečně zalitá mořem. Do jeskyně jsme sjeli stylově, výtahem skrze skálu (s portýrem!) a překvapil nás v ní dokonce malý chrám.
Ani v Širahamě naše měsíční dobrodružství nekončilo. Před odletem jsme se přesunuli do rušného megaměsta - Ósaky, kde jsme si užili poslední tři dny v Japonsku. Proti ospalému a řídce osídlenému poloostrovu Kii to byl pořádný rozdíl, o kterém se více rozepíšu v dalším článku. Na poloostrově Kii se odehrává i japonský seriál - Non non bijori - u kterého jsme si vždy říkali, že japonský venkov určitě idealizuje. Kupodivu nás překvapilo, že realita všedního dne tu skutečně vypadala tak poklidně a idylicky, jako v našem oblíbeném anime.
