Jižní Morava

Výprava za Adonisem na jižní Moravu

Někdo jede na Pálavu za skvělým vínem, jiný za cyklistikou nebo památkami. Já tam jela kvůli květinám! Byla to jedna z prvních jarních výprav, na kterou jsme se po covidové, šedé zimě vypravili, prostě jsem už potřebovala vidět nějaké barvy. Na internetu mě zaujal článek jakéhosi pana fotografa, který fotí hlaváčky jarní (Adonis vernalis) a jeho nádherné fotky se staly dostatečným důvodem, abych se společně se svým přítelem na začátku března vypravila na jižní Moravu.

Vybavila jsem se raději dostatečně teple a nepromokavě, na očích mi totiž vytanula květnová výprava do Bílých Karpat před pár lety, kde nás v rozkvetlé krajině jižní Moravy krapet zaskočil sníh. A taky potulující se medvěd, jak nás neustále informovaly novinky z internetu.

S plnou polní razíme autem do Dolních Věstonic, známých především díky nálezu pravěké sošky ženštiny kyprých tvarů. Samozřejmě se chceme nejdříve mrknout na archeologické naleziště, které se nachází jen pár desítek metrů od Novomlýnské vodní nádrže. Při pohledu na hladinu přemýšlím, kolik takových Venuší nenávratně pohřbilo bahno a voda. Cestou tu a tam kouknu kolem sebe do štěrku, jestli nezahlédnu nějakou další sošku, však pár milionů za nálezné by se hodilo. Nic nenacházím, budu mi muset vystačit s obohacením informacemi.

Do Pavlovských vrchů je to od naleziště jen kousek cesty kolem vinic. Počítala jsem s tím, že tématem naší pouti jsou vzácné květiny, přesto mě ty barevné lány hned v prvním lesíku zaskočí. Stoupáme zatím neolistěným dubovým lesem k Dívčímu hradu a kvetoucí dymnivky, fialky a jaterníky všude kolem vypadají jako nádherný perský koberec.

Kvůli covidovému období se setkáváme jen s několika málo dalšími turisty a můžeme se nerušené kochat výhledem na vinice, vísky a obrovskou plochu Nových Mlýnů. Přestože je březen, počasí nám přeje a užíváme si slunečného počasí. Zastavíme se na Děvíně, nejvyšším vrcholu Pálavy. Ve výšce mě zaujme silueta dravého ptáka a jelikož se nacházíme v blízkosti vodní plochy tak zbystřím. Tahám z batohu dalekohled, následně začnu divoce gestikulovat a ukazovat směrem k obloze. Orla mořského nevidíte každý den, takže volám na přítele ať zvedne zadek a jde se mrknout. Přítel vypadá, že je mu to srdečně jedno i kdyby na obloze letěl drak dštící oheň a dál monotónně ukusuje chleba. Vracím se k němu spokojená se svým úlovkem. Teď ještě najít ty hlaváčky.

Naštěstí to netrvá dlouho a hned na další skále nacházím kulaté žluté hlavičky mezi pokroucenými duby šípáky. Naše cesta tu pochopitelně nekončí, dnes nás čeká ještě dlouhá cesta až k rybníku Nesyt. Scházíme z Pálavských kopců a pokračujeme přes Sirotčí hrádek a Stolovou horu. S oblibou si čtu informační tabule u naučných stezek, na jedné z nich mě zaujme upozornění na výskyt "obřích hlubinných žížal." Ač mám přírodu opravdu ráda, přiznám se, že představa obří žížaly v mé blízkosti mi není úplně příjemná. Představuji si písečného červa z Duny a trochu se bojím o kvalitu svého dnešního spánku.

Po silnici procházíme kolem vinic a máme chuť dát si sklenku Pálavy. Přicházíme do Mikulova, který je v této pandemické době zcela liduprázdný. Všechno je zavřené, najdeme jen jediné okénko s dortíky a kafem. U horké čokolády zavzpomínáme na dobu studií a připomínáme si, co kdo z nás ví o rodu Dietrichštejnů, díky nimž získal Mikulov svou současnou podobu. Pokračujeme přes svatý kopeček nad Mikulovem a u kapličky si užíváme poslední večerní sluneční paprsky. Zapadající slunce nám připomene, že se musíme urychleně vydat k dnešnímu noclehu. Máme vymyšlené stylové spaní - v ptačí pozorovatelně u břehu rybníka, ke kterému nám ale ještě zbývá kus cesty. K pozorovatelně se dostáváme večer s posledními paprsky světla. V pozorovatelně se zapovídáme s milou slečnou, která, stejně jako já velice ráda pozoruje ptáky a tak se ptám, co je možné tu vidět. Prý je tu poměrně běžně k vidění orel mořský a tak neváhám, chopím svého foťáku a už si maluji, jak se orel zastaví přímo u nás a s roztaženými křídly a s kaprem v zobáku mi zapózuje pro fotku. Nečekaně se nic takového neděje a tak aspoň vyfotím péřový spacák a lehkou nafukovací karimatku, kterou budu dnešní noc testovat. Noc si užijeme klidnou, jen ty hlubinné žížaly mě děsí ve snu….

Druhý den

Orel nás bohužel ani ráno nepoctí návštěvou. Zklamání. Balíme vybavení a v o poznání chladnějším a zamračenějším ránu pokračujeme v naplánované cestě. Dnes nás čekají lužní lesy kolem řeky Dyje a Lednicko-valtický areál. Počasí je aprílové, teplota lehce nad nulou, zatažená obloha a déšť, takže jsem ráda za své nepromokavé oblečení. Obcházíme rybník Nesyt a dostáváme se opět do civilizace. Ve vesnici nepotkáme ani živáčka a prší tak silně, že se na chvíli musíme schovat na autobusové zastávce. Pohled na nás musí být žalostný, jak si tam sedíme s nohama v louži a žvýkáme gumové medvídky.

Cesta nás vede přes les. Zde už je patrná aktivní činnost rodu Lichtenštejnů, budovatelů Lednicko-valtického areálu. Zastavujeme se u jedné z romantických stavbiček k odpočinku a moji pozornost upoutají dva letící opeřenci. Podle barvy a způsobu letu není pochyb o tom, že jsem právě viděla dva dudky chocholaté. Všechno špatné je v tu ráno zapomenuto, baterky dobity, na chvíli vysvitne slunce a moji dobrou náladu už nemůže nic pokazit. Aby mě počasí otestovalo, začne hned na to lehce sněžit. Přes les pokračujeme až do Břeclavi, jsem docela ráda za krosnu na zádech, která mě v tom nečase příjemně hřeje….

Dnešnímu dni vévodí luhy a mokřady. Podél řeky Dyje to vypadá skoro jako v džungli, vidíme tu práci bobrů, kteří své zuby otiskli nejen do kmenů olší podél řeky, ale i do lavičky a informační cedule. Přibývá lidí, což obvykle naznačuje blízkost památky. Za chvíli se před námi z lesa vynoří umělá ruina Janova hradu, kde si Lichtenštejnové v 19. století hráli na středověk. K zámku Lednice je to odtud, co by kamenem dohodil.

Večer se zároveň nezadržitelně blíží, a proto začínáme přemýšlet o dnešním noclehu. Počasí stále není ideální a přidáme proto do kroku. Bohužel okolní terén k přespání příliš nevybízí. Všude samý močál, bahno a polámané větve. K přespání bychom rádi využili nějaký přístřešek, ale jako naschvál nevidíme ani jediný, asi všechny rozhryzali bobři. Pro jistotu jsme si do batohu přihodili i miniaturní, asi sto let starý stan, který jsme naposledy používali před deseti lety v Pyrenejích.

Lužní les se před námi otevírá jen chvíli před západem slunce. Ocitli jsme se u mostu s elektrárnou na řece Dyji. Palouk u řeky působí poměrně suše a proto neleníme a vybalujeme věci na přespání a vaření. Stihneme si připravit večeři, ale nad námi se už začínají stahovat těžká tmavá mračna.

Vyndáme prehistorický stan, rozbalíme ho a….tadááá!!! Stan je kompletně plesnivý. V tu chvíli se mi před očima vybaví ono chladné ráno v Pyrenejích, vstávám, hala bala zabalím stan, hodím ho na dno batohu a….od té doby ho už nevybalím. Nestačí, než si zanadávat do amatérů, mrsknout stanem párkrát o zem, což mě aspoň zahřeje a promyslet co dál, než se přižene bouřka.

Na mapě to moc dobře nevypadá, stále žádný přístřešek, jenom močály a potom dlouhá cesta podél Nových Mlýnů. K autu nám zbývá nějakých 14 kilometrů a jako nejlepší varianta se nám jeví ta nejjednodušší. Prostě to dojdeme.

Jen co všechno zabalíme, začíná pořádně pršet a k tomu se přidá silný vítr. Rozsvěcíme čelovky a nasadíme ďábelské tempo. Přes lužní les se dostáváme nebývale rychle, větve kolem nás sviští při poryvech větru a tu a tam slyšíme volání puštíka. U Nových Mlýnů už nás před větrem a deštěm nechrání zhola nic, takže nás bičuje z boku do tváří, které se snažíme schovat v kapucích a čepicích. Poslední úsek cesty je nejen vyčerpávající, ale také značně monotónní. Nohy bolí a oba už se těšíme do Dolních Věstonic ke spokojeně odpočívajícímu autu. Posledních patnáct kilometrů zvládneme v rekordním čase, k autu skoro doběhneme kolem desáté v noci. Snad nikdy jsem jeho strakatě šedivou karoserii neviděla tak ráda! Přejedeme jen trochu blíž k přehradě a dopravní prostředek během chvilky proměníme v útulné obydlí, v podstatě luxusní pětihvězdičkový hotel. Na mém seznamu zážitků díky tomuto výletu přibyl jednodenní rekord s 45 km v nohách, orel mořský, dudci a především ten pověstný rozkvetlý Adonis!