Přechod Krušných hor

Na tento přechod jsem se dlouho těšil, a to z několika důvodů.

Za prvé, Krušné hory jsou moje asi nejoblíbenější české hory. Za druhé jsem přechod bohužel musel několikrát odložit, takže to byla taková nepokořená meta. A za třetí, nenavštívil jsem zde řadu míst, které jsem měl v plánu. Těšil jsem se už při plánování přechodu, kterému jsem chtěl dát nějaké prvenství v mých zážitcích. Například počet kilometrů, které byly naplánované na 111 km za víkend, a další. Termíny přechodu jsme zvolili dva, kvůli nepředvídatelnému počasí. Stejně jako v životě, nejde vždy vše podle plánu, a je potřeba improvizovat. I zde byla improvizace nezbytná.

Začátek cesty padl na Boží Dar, ikonické místo Krušných hor, a cíl byl na Cínovci. Plán byl následující: v pátek si trochu popojdeme, abychom měli neděli kratší, kvůli přejezdům a únavě. Z Božího Daru jsme se vydali na 10 km do zaniklé osady Königsmühle, kde jsme měli první nocleh. V sobotu nás čekalo 53 km se spaním v útulně Nad Dřevařským rybníkem. Neděle byla pak o 49 km na Cínovec k autu. Tým jsme měli sestavený, bylo nás pět, což bylo akorát na auta.Počasí jsem sledoval celý týden a vypadalo to, že bychom to měli zvládnout. Maximálně nás měl chytit májový deštíček.

V den odjezdu jsme ale byli pouze čtyři, což nás trochu mrzelo, ale bohužel to tak bylo. Čas odjezdu byl naplánován na krásných 16 hodin, což, když vše půjde dobře, znamenalo, že po přejezdu z cíle na start bychom měli být na místě v 19:30. Nádhera! A opravdu, vše klaplo a v 19:30 jsme parkovali na Božím Daru, kde se nám podařilo dobře zaparkovat pod sjezdovkami. Jupí, vyrazíme!

Proti nám stojí nádherná nová budova minipivovaru. "Skočíme na jedno." To jsou takové nevinné lži, protože u jednoho jsme nezůstali a ještě bylo MS v hokeji. No co vám budu psát, vyrazili jsme po 10. večer za májového deštíčku pěkně s čelovkami. Bylo zajímavé, kolik jsme v noci potkali lidí – vcelku davy.

Docházíme na nocoviště, pár posledních desítek metrů za nízké oblačnosti. No a jak to tak bývá, nabral jsem do bot vodu, ponožky a boty durch…

Nocležiště je v obležení, takže vybíráme příhodné místo na pidi pódium, jelikož všude pod střechou je plno a v útulně je párty. Venku však plápolá ohýnek, ke kterému usedáme, a večeříme. Než se nadějeme, jsou 3 hodiny ráno, musíme jít spát. Do rána dost prší a jelikož jsme si v noci postavili střechu dost vysoko, i naše věci jsou mokré. To nás ale neodrazuje od dobré nálady, snídaně a přípravy na cestu. U snídaně si tak přemítáme, že kdybychom věděli, že je v blízkosti les, postavili bychom tarp tam… příště :-).

Mrholí a je nízká oblačnost, na chůzi je to příjemnější, než parno. Musíme vyrazit, abychom dnešní naplánované kilometry ušli. Trasa nás vede převážně lesními cestami, což je moc příjemné, protože barvy lesa a jeho vůně mi zaměstnávají mysl a myšlenky volně plynou. Člověk se soustředí na to důležité – tj. žití a okamžiky. Les se pozvolna otevírá a přecházíme z lesních cest na asfalt a zpět na zpevněné cesty. Je to tu kopcovité, na jedné cestě míjíme moderní tepee s komínkem a venkovní kuchyňkou. Tomu říkám kempování se vší parádou…

Část etapy máme po silnicích, kudy vede stezka Českem. Jdeme s Jendou vpředu, kluci za námi zaostávají. Dáme malý odpočinek v nedalekém turistickém altánu a čekáme, až nás kluci dojdou. Bohužel mají problém s chodidly, musíme vymyslet, co dál. Kluci to nedají, štěstí v neštěstí, auto mají na Božáku a shodou okolností jdeme přes vesnici, ve které jezdí autobus až na Boží Dar. A navíc jede asi za půl hoďky, což krásně stíháme. Bohužel i takto to někdy je, když zradí zdraví, je potřeba zhodnotit situaci a zavčasu cestu přerušit. Stezka tu bude i další rok. Mrzí nás to, ale loučíme se a pokračujeme ve dvou dál po stezce.

Teď je to asfaltka, nohy budou trpět. Kdykoliv je to možné, sundávám boty, abych vysypal písek, a střídám ponožky. Jak je vlhko, nohy trpí a ozývá se první otlak. Za zkoušku to stojí, zkusím si namazat chodidla kulohryzem, snad to zabere… Je pro nás velké překvapení, že po stezce vlastně nejsou žádná odpočinková místa v podobě turistických přístřešků. Míst je zde hodně, ale nic.

Namazané nohy jsou k mému milému překvapení v dobré kondici a po namazání vlastně i "impregnovány" proti vlhkosti. Otevřené hospody také moc nejsou, až v Nové vsi. Je trochu na úrovni, snad budeme moci dál. Je to v pohodě, paní vrchní nás mile přivítá. Teplé jídlo oceníme, dáváme si klasiku – guláš s pěti a plzeň. Na závěr Lungo. Je potřeba se zvednout a pokračovat. Blížíme se k Hoře sv. Šebestiána, malebné městečko s krásným náměstím, ze kterého odbočujeme na klasickou stezku, která nás vede okouzlujícím údolím protínajícím se s bývalou železnicí, po které zbyly jen náspy a zbytky mostů.

Krajina kolem nás se začíná měnit, více otevírat a rovnat. U informační cedule naučné stezky se dozvídáme, že se nacházíme v krajině “Sibiřská tajga”, pro nás novinka a zajímavá informace. Po celý dnešní den nás provází déšť, oblačnost střídající se se svitem sluníčka, prostě májové počasí. Procházíme okolo řady nádherných rybníků, ale i zde není odpočinkové místo, což nám úplně nevadí, máme karimatky a sedneme, kde je potřeba.

Z lesních cest se dostáváme do civilizace. Jsou zde krásná údolí, po kterých jsou poseté vesničky. Celá scenérie nám připomíná oblast Jizerských hor. Sledujeme trasu na mapách, zde by mohlo být nějaké občerstvovací zařízení, a co čert nechtěl, u Hájovny Svahová, hned jedno je, a né ledajaké. Jedná se o samoobslužný výčep, usedáme k volným stolům a jdeme si pro jedno tekuté zlato. Sedí zde pár hostů, mezi kterými jsou převážně místní, včetně majitele provozu. Dáváme se do řeči, odkud a kam jdeme atd. a dozvídáme se, že toto místo je již nyní proslavené pořadem v TV, který nese stejný název jako sama stezka, po které putujeme. Jelikož čas máme dobrý, zdržíme se ještě na jedno, ale pak už musíme vyrazit k noclehu. Máme to ještě cca 7 km (1,5 hod.) chůze.

Cesta vede přes údolí a pak už jen do kopce. Musíme vystoupat na Lesnou, což je cca 1000 m n. m. Nohy už se ozývají a oba cítíme únavu, poslední km jsou vždy o morálu. Slunce už pomalu zapadá a začíná se smrákat, což nám úplně nevadí, máme to už jen 1,5 km. Nejvyšší vrchol jsme již překonali, nyní už jen z kopce. Snad budeme mít na nocleh větší štěstí než minulou noc, a je to pravda. Náš přístřešek už vidíme a evidentně, bez lidí. Jak přicházíme blíže, z lesní cesty se vyloupne další stezkař, zhruba v našem věku. Zdravíme se a dáváme se do řeči, jestli se všichni vejdeme, což je bez problému, místa zde je dost. Odkládáme bagáž a připravujeme večeři, u které si povídáme, odkud, kam a proč jdeme. “Jirka” (náš dnešní soused) nám vypráví, jak měl jet na Pacifickou stezku, ale plán mu padl, tak se rozhodl, že půjde sám v Čechách. Na otázku, jak dlouho jde, nás překvapila odpověď, že více jak 40 dní – borec. My jsme do rozhovoru také přispěli naší troškou km za víkend. Klábosíme dál o všem možném, k tomu si dáváme něco dobrého a regenerujeme nohy na zítřejší porci km. Jdeme spát brzy po 22. hod., přeci jen to byl náročný den. Ještě úprava spaní – nejsou zde dveře a trochu fouká, to by bylo nepříjemné. Improvizuji a do prostoru vchodu, do horní části rozpínám hůlku, přes kterou přehazuji plachtu a máme klid…

Ráno je jak malované, okolní les se probouzí včetně nás. Sice né tak časně, jak jsme chtěli (spali jsme dlouho), ale o to radostněji. Nohy jsou ready, snídaně, co dům dal, vody moc nemáme, ale dvě pivka nás zachraňují, čaj, káva a dehydrovaná míchaná vajíčka je full service. Postupně balíme a připravujeme se na cestu. S Jirkou se dělíme o nějaké zásoby jídla, kterého máme dostatek, a jemu to zpříjemní pouť. Loučíme se slovy "tak zase někdy na stezce" a jdeme opačným směrem, pro nás dnešní cíl – Cínovec.

Z lesa je to kousek do vesničky, kterou procházíme, a na průběžném rychlostním radaru si ověřujeme aktuální rychlost. Je to v poho, 5 km/h. :-). Po odbočení ze silnice kopírujeme lesní cestou nedalekou státní hranici. Hodně zde pršelo a cesta je dost rozmáčená, což jsme za víkend již zvyklí. Nohy jsme ráno impregnovali vazelínou. Začínají zde pastviny a dobytek nás sleduje z polohy ležmo. Zde budeme zkracovat přes Německo. Proti nám jde řada turistů německé národnosti, asi mají nějaký výšlap, což záhy zjišťujeme na německé straně, kde se nedaleko hranic nachází občerstvovačka. Rádi bychom zašli, ale musíme jít dál.

Potkáváme dost poutníků, nicméně z této stezky uhneme zpět do ČR. Malý odpočinek a kontrola nohou. Musíme upravit dnešní trasu, dle předpovědí se něco žene. Nyní můžeme jít více po silnici, čímž si výrazně zkrátíme cestu. Půjdeme kolem vodního díla Fláje, no je to hlavní silnice, cesta není moc příjemná, jezdí zde dost závodníků. Natahujeme krok, ať máme za sebou. Kolem díla je obora neskutečných rozměrů. Když přecházíme po hrázi, slyšíme v dálce bouřku. Běžíme. Je zde příjemný kiosek, kde kupujeme gulášovku, pivko a přesouváme se k nedalekému altánu. Začíná pršet, což nám pod střechou nevadí. Je čas oběda, takže nám to krásně vyšlo – oběd, odpočinek, káva k tomu.

Podle mapy by zde měla být studánka na doplnění vody, kterou už nemáme. Je tomu tak. Vodu bereme do plna. Už zase stoupáme, ani mi to nevadí, že po silnici, protože je po dešti. V lese bychom byli hned mokří. Naštěstí to netrvá dlouho a jdeme po lesních cestách. Zdejší krajina mi dost připomíná Šumavu, zaniklé osady lemují cestu. Počasí je bláznivé, žene se mrak, přidáváme do kroku, abychom se schovali v přístřešku, do kopce v poklusu… stejně nás to chytlo, ale ne tolik. Další pauza, leje jak z konve.

Sledujeme meteoradar, počkáme půl hodiny a je to lepší (okno). Čeká nás ale cesta přes pláň, kde jsou větrné elektrárny. Zde by nebylo dobré chytit bouřku. Určitě se nám to povede. Jo, přeběhli jsme do Nového města, kde máme odbočku na Bouřňák. Jeníkovi se tam moc nechce vzhledem k počasí, žene se pěkná buřina, ale prosadím si výstup na Bouřňák. Meteoradar hlásí úplně černo nad našimi hlavami, což během chvilky zjišťujeme. Nebe se zatáhlo a z dálky slyšíme a vidíme blesky...

Kde se schováme? Není zde nic, jen chata horské služby. Bereme nohy na ramena k chatě. To bylo o fous. Horská je sice zavřená, ale je zde malá stříška před vchodem, kde se tulíme. Telefon vypnutý a sledujeme saigon, co bouřka rozpoutala. Kroupy, jeden blesk za druhým, vítr a citelné ochlazení. Je to podívaná, ale jsme rádi, že jsme zde. Po 45 minutách bouřka odešla, uff, to byl adrenalin. Kontrolujeme pro jistotu ještě meteoradar, to hlavní přešlo. Jupí. Dáme se do pohybu na vrchol Bouřňáku, kde stojí zavřený Hotel Bouřňák (Chata Karla Líma). Tento bod jsem si vybral záměrně, protože Karel Lím byl zakladatel Krušnohorské turistiky a můj příbuzný. Možná i proto mám tak rád Krušné hory...

Z tohoto místa jsme měli jít po turistické trase na rozcestník, ale volíme trasu po silnici, všude je mega mokro. Cesta nás vede po hlavním tahu, kde lituji všechny, kteří tu musí jet, nejvíce motorkáře. Na silnici leží vrstva krup a dost to klouže. Další přeháňka, ale to máme štěstí. Můžeme se schovat v autobusové zastávce. Do cíle to máme vlastně kousek, necelých 7 km. V lese jdeme vrstvou krup, jakmile však les opouštíme, vysvitne sluníčko a vlhkost z okolní krajiny se začíná odpařovat. Venku je jak v prádelně, ale je to milejší než ta bouře, která nás potkala.

Blíží se závěrečné stoupání, máme toho dost, ale jsme blízko cíli, teda Cínovci :-). Mákneme a jsme tu. Foto u vstupní cedule s označením “Cínovec”. Pro nás je ale reálný cíl vzdálený ještě 1 km, u zaparkovaného auta. Nádhera, dali jsme to, hřeje nás příjemný pocit z dosaženého cíle a potřeseme si pravicí. Už jen něco pojíst a domů, ale není moc kde, tak to necháme na doma.

Nedali jsme sice vytyčených 111 km za 2,5 dne, ale za 103 km jsme také spokojení. Co půjdeme příště? Které pohoří či část stezky nás osloví? Nápady už jsou, bude to zase masakr… Stezce a kilometrům Zdar!

Trasa pátek: trasa_patek

Trasa sobota: trasa_sobota

Trasa neděle: trasa_nedele