Tak jsme si zase po dlouhé době naplánovali pořádně dlouhou dovolenou. Proti dřívějším zcela bezstarostně pohodovým cestám nám přibyla jedna velká změna v podobě třetího člena výpravy, našeho rok a půl starého batolete.
Pokud nepočítám kratší cesty, tak jsme se od té doby, co je na světě Miminýš, pořádně nikam nepodívali, a protože cestování je naším velkým koníčkem, měli jsme trochu absťák. Uznávám, že jsme mrněti na výběr moc nedali, ale protože je součástí našeho rodinného klanu, nezbylo mu než se okolnostem přizpůsobit. Rozhodli jsme se tedy s cestováním netroškařit a vybrali Japonsko, konkrétně Kjóto a jeho okolí. Cesta vzešla především z popudu mého přítele, který se učí japonsky a na vysoké psal bakalářskou práci o buddhistických mniších. Ti nedaleko Kjóta chodí po horách ve zvláštním bílém oblečku, proutěných sandálech a usilovně se modlí. Návštěva Kjóta a míst, o kterých psal můj přítel vnímal jako důležitou součást ukončení svého studia.
Osobně jsem měla největší strach z nekonečně dlouhého letu do Ósaky, samozřejmě ani ne tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli Miminýšovi, který až doposud absolvoval letecky jen pár hodin, které navíc celé prospal. Nyní nás měl čekat jeden let o čtrnácti hodinách, potom dlouhé čekání v Taipei a následně další asi dvě hodiny letu do Ósaky. Na cestu jsem si proto do telefonu nastahovala zásobu krtečků, nakoupila plnou tašku záchranných dobrůtek a asi desetkrát jsem se ujistila, že jsem nezapomněla doma nejoblíbenějšího plyšáka, pana Vydru, pro něhož bych se musela chtě nechtě vracet.
Kupodivu nakonec na krtečka nedošlo, dokonce i nějaké křupky zbyly a Miminýš cestu do Japonska bez ztráty kytičky ustál, přestože já i přítel jsme byli vyždímaní na dřeň. Po další cestě vlakem a autobusem jsme se dostali do Kjóta, do milé, klidné čtvrti Kitaširakawa, obklopené kopci a bujným lesem. Zaujalo nás, že v Kjótu se nesmí stavět výškové budovy a pro domy si mohou jejich majitelé vybírat jen určité zemité tóny, aby tím nebyl poškozen tradiční ráz historického města. Díky tomu působí Kjóto malebně až trochu usedle, přestože má vyšší počet obyvatel než Praha.
Bydlení jsme si domluvili přes Airbnb u sympatické Japonky Maki, která pracuje na kjótské univerzitě a bydlí v pěkném domku se svým starým kocourem Bučim. Do života jsme jim oběma vtrhli na čtrnáct dní jako vlna cunami. Počítám, že zvlášť kocour to ještě teď rozdýchává. Miminýš se u paní Maki během krátké chvíle osmělil a začal vesele vířit po všech pokojích zároveň, otravovat kocoura, uždibovat z misky granule a krást magnetky z lednice. My jenom trnuli, co všechno může v domě zničit.
Ubytovali jsme se ve dvou pokojících v japonském stylu. V ložnici jsme spali na tatami, tedy japonské tradiční žíněnce z trávy a lisovaných rýžových stébel a na futonových matracích, což, jak se ukázalo má své výhody i nevýhody. Nebyla tu žádná dětská postýlka, tak jsme se aspoň nemuseli bát, že by nám Miminýš slítnul z postele, na druhou stranu mu nic nebránilo jít se v noci kdykoliv projít po pokoji a místo spánku si třeba zadrnkat na šamisen vystavený v roku místnosti.
Domeček paní Maki ležel na okraji Kjóta, na svahu malého kopce porostlého hustým stálezeleným lesem, kde dávají psíci mývalovití dobrou noc. Díky vyšší vlhkosti a bujné, neprostupné zeleni, se zde může člověk setkat s různou zvěří a havětí. Dům prý celkem pravidelně navštěvuje jakýsi druh japonské cibetky, která prý ke vstupu využívá kočičí dveře a k jídlu se obslouží Bučiho granulemi. Za plotem bývají pravidelnými hosty jeleni sika a občas i opice. Daleko hrozivější nám však připadali tvorové z hmyzí říše. Díky malému jezírku lítala na zahraně mračna komárů, setkali jsme se znovu s obřím, v jihovýchodní Asii běžným pavoukem Nefilou a především s hrozivou dlouhonohou stonožkou, která nás k smrti vyděsila při noční cestě na záchod.
Celý kopec bylo možné obejít asi za patnáct minut a zjistili jsme, že je to ideální procházka na uspávání mrněte. Za tímto kopečkem už vedly cesty přímo do hor nad Kjótem a jen pár set metrů od domu tekla z hor řeka s příjemně osvěžující vodou, kam jsme si v horkých dnech chodili cachtat nohy. A horkých dnů jsme si užili dost. Přestože byl již konec září, v Kjótu panovaly tropické teploty a k tomu vysoká vzdušná vlhkost, takže jsme si připadali jako někde v Thajsku.
První týden jsme dost bojovali s časovým posunem. Ani ne tak svým, jako spíš Miminýše, který se pravidelně v deset večer probudil a měl oči jako baterky. Obvykle se přítel v tu chvíli sebral, dal mimino do nosítka a vyrazil s ním do víru nočního Kjóta a při té příležitosti si stihl prohlédnout i nějaké památky. Zvlášť chrámy, které bývají v noci nádherně nasvícené vypadaly lépe než za dne, navíc byly zcela turistůprosté. Z noční Tour de Kjóto se přítel obvykle vracel kolem druhé v noci, s trochou štěstí i se spokojeně oddechujícím uzlíčkem v nosítku.
První dny jsme se v Kjótu rozkoukávali, sháněli jsme nějaké dětské věci, které jsme si s sebou z Čech nevzali. Brzy jsme se setkali i se sousedy, protože čtvrť, ve které jsme bydleli byla docela malá a místní si nás rychle všimli. Skamarádili jsme se tu s milým manželským párem, Japonkou Jumi, Turkem Jalcinem a jejich třemi dětmi. Kolem jejich domku jsme procházeli skoro každý den, často při uspávání Miminýše v nosítku, a tak jsme si vždycky popovídali. Dostali jsme mnohé rady a tipy a od Jumiiny maminky dokonce výborné bentó (krabičku s jídlem), abychom prý v prvních dnech neumřeli hladem. Jednou, když jsme opět chodili po sousedství a uspávali Miminýše, potkali jsme na zápraží celou rodinu, jak pozoruje měsíc v úplňku, který tuto noc vypadal výjimečně velký. V Japonsku se zrovna slavil svátek Cukimi, při kterém se pozoruje podzimní úplněk a jí se u toho speciální "měsíční" pokrmy, koláčky moči a podzimní polévka. Moči se prý v tento den jedí z toho důvodu, že temná měsíční skvrna připomíná králíka, jak stlouká v hmoždíři rýžovou mouku, která se využívá právě pro moči koláčky. Se sousedy jsme se zapovídali, ochutnávali jsme jídlo a říkali si, že je to opravdu hezká tradice. Škoda, že se neslaví i u nás.
Když jsme se v našem sousedství trochu rozkoukali, půjčili jsme si u paní Maki kola, abychom byli v Kjótu trochu víc mobilní. Jedno z kol mělo dokonce dětskou sedačku, která tvarem i množstvím bezpečnostních prvků připomínala plastový nákupní košík. Jezdili jsme proto velice pomalu a vždy mimo velké silnice. Naší nejoblíbenější trasou se stala známá kjótská atrakce, stezka filosofů, která vede podél říčního kanálu, kde rostou stovky starých sakur. Sakury v říjnu pochopitelně nekvetly, na druhou stranu jsme si mohli užívat stezku téměř liduprázdnou a stánky se zelenou mača zmrzlinou tu byly jenom pro nás. Stezka filozofů vede pod horami, kde se nachází jedny z nejkrásnějších chrámů Kjóta. Ty jsme navštěvovali pravidelně, v Kjótu o ně téměř zakopáváte. Nemohu však říci, že bychom si jejich atmosféru mohli v klidu užít. Všude samá cedule, kam se nesmí chodit a na co všechno se nesmí sahat, což bylo s miminem dost o nervy. Miminýš se obvykle nejvíc vyřádil hned u vstupu, kde bývala nádrž s vodou k rituální očistě rukou. Voda do nádrže vytéká většinou z nějaké dračí tlamy a k omývání slouží malé naběračky, s jejichž pomocí se v kouzelné dračí vodě celý vyráchal.
Kdyby Vás náhodou někdy napadlo vzít si s sebou do Kjóta malé děti, zde je malý "top TEN pro batolata", který jsem sepsala na doporučení našeho Miminýše (v závorce překlad).
- TÁTA - (táta) ten je na prvním místě všude, i v Kjótu
- MEZINA - (zmrzlina) nejlépe zelená s mačou, po ní je dítě dlouho aktivní a čiperné jako králíček Duracell. Japonské děti jsou prý vůči ní imunní, protože mača je tu skoro ve všem.
- DAČÍ ODA - (dračí voda) najdete ji u každého chrámu. Voda, občas i pitná, teče z kovové dračí tlamy do korýtka, v němž se za pomoci naběraček rituálně omývají věřící před vstupem do chrámu. Dá se s ní skvěle cachtat, a navíc je KOUZELNÁ! (říkali to rodiče)
- TÁMENY - (kameny) jakékoliv, kdekoliv, nejhezčí jsou ale ty uprostřed cest k chrámům, kudy prochází největší množství lidí
- ALŮDY - (žaludy) jakékoliv, kdekoliv. Jsou prostě boží!
- KOČIKA BUČI - (kočička Buči) nebohý kocour paní Maki, který trpělivě snášel všechna příkoří, která mu Miminýš přichystal
- MÁMA – (máma) když není táta nikde kolem, vezme se zavděk i mámou
- NUDIČKY RÁMENY - (rámen nudle) - "tátovy pálivé au au, máminy lepčí"
- ZVÍÁTKA A HOUPITY - (zoo a dětský koutek v Kjótu) zvířátka jsou celkem fajn, jen pozor na "Opitě"!!!
- ČUCHY ČUCHY - (Zapalování vonných tyčinek v chrámech) doporučujeme mít s sebou hodně drobáků
Protože procházet všechna ta posvátná místa s Miminýšem, který vypadá že frčí na kokainu bylo poměrně náročné, rozhodli jsme se jeden den navštívit Kjótskou zoo. Zvířátka měla celkem úspěch, tedy až na opice, které si to u Miminýše rozházely tím, že na něj vycenily zuby a zabouchaly na sklo. Ještě dlouho poté jsme stále dokola poslouchali, že "opitě udělaly bouchy bouchy" a že se to nemá. Daleko víc Miminýš ocenil místní dětský koutek. Byl postaven už v padesátých letech a upřímně řečeno, ten věk na něm byl trochu znát, v dětských očích však stále zářil novotou jako v den otevření. Vyzkoušeli jsme všechny atrakce a kdyby nám nedošla hotovost, jezdili bychom na kolotočích dodnes.
Pro čistě dětský program jsme se rozhodli ještě jednou, když dost silně pršelo a my moc nevěděli kam vyrazit. Zmíněný turecko-japonský manželský pár ze sousedství nám doporučil místní herničku spojenou se školkou. Dorazili jsme tedy do školky, zapsali se a už od té chvíle jsme se stali malou atrakcí pro místní děti, které asi dva metry od nás vytvořili souvislou řadu a s otevřenými pusinkami a vykulenýma očkama na nás koukaly jako na exotické muzejní exponáty. Potom jsme se přesunuli do herničky a dětičky dál koukaly ode dveří, dokud jsem jim gestem neukázala ať si jdou hrát s námi. Chvilku trvalo, než se osmělili, ale už za chvíli byla herna plná japončat a jejich veselého švitoření. Některé děti si mě nebo Miminýše chtěly pohladit po vlasech a samozřejmě měly spousty dotazů, pro mě bohužel v japonštině, takže jsem stále dokola papouškovala dvě věty, které mě naučil přítel, jak se Miminýš jmenuje a kolik je mu let. Přítel naštěstí brzy dorazil, a přestože zvládá základy japonštiny, tak měl co dělat, aby na všechny zvídavé dotazy odpověděl.
Nedaleko od našeho bydlení se nacházela čtvrť Gion, kterou proslavily především gejši a maiko, které zde mají svoje školy. S přítelem jsme se na návštěvu Gionu naladili shlédnutím seriálu ze života učednic maiko, které se připravují na budoucí roli gejši (Makanai: Jak se vaří pro maiko). V porovnání se čtvrtěmi, které jsme dosud navštívili byl Gion výrazně rušnější, hlučnější a překvapilo nás, že jsme na ulici dokonce tu a tam zahlédli i odpadek (ano, Japonci jsou opravdu tak pořádkumilovní, jak se o nich říká). Navíc nás seriál trochu ovlivnil a my žili v přesvědčení, že tu nějakou gejšu určitě zahlédneme. Bohužel naše hostitelka nás vyvedla z omylu. Vidět gejšu je prý opravdová vzácnost, protože ve svém krásném kostýmu jezdí v podstatě jenom za tmy taxíkem a rozhodně se nepromenádují po ulici. Ona sama viděla gejšu jen párkrát za život, a to žije v Kjótu velice dlouho. V Gionu nás kromě čtvrti gejš zaujaly maličké domky "visící" přímo nad řekou pod nimi. Jedná se většinou o bary, noční kluby a restaurace, tudíž pro nás s Miminýšem bohužel místa nevhodná k návštěvě. Tyto zajímavé říční domečky se táhnou na sever podél řeky Kamo až k soutoku s řekou Takano, což je další oblíbené výletní místo, ideální pro piknik a cachtání nohou v parném dni. Od říčního soutoku už je to jenom kousíček ke kjótskému císařskému paláci, srdci dřívějšího japonského hlavního města. Před vstupem do posvátného areálu dostal každý návštěvník na krk cedulku, Miminýš se s tou svojí cítil nesmírně důležitě a všem kolem sebe ji hrdě ukazoval, jako Leeloo z pátého elementu ("MULTIPAS").
V první půlce našeho čtrnáctidenního pobytu v Kjótu nás sužovalo vedro a vlhko, proto jsme se snažili občas utéct do přírody. Kousek od Makiina domu vedlo spoustu stezek do nádherných kopců nad městem, které bylo možné pohodlně projít s krosničkou na zádech. V místních lesích se střídaly porosty stálezelených listnáčů, většinou dubů a různých keřů s porostem vysokých japonských cedrů, které trochu připomínaly naše smrkové monokultury. Každou chvilku jsme v lesích narazili na nějakou maličkou svatyni nebo malé mužíčky u cesty, kteří mají za úkol ochraňovat poutníky (pravděpodobně před medvědy ušatými, kteří se v lesích potulují). Díky jedné takové večerní procházce jsme objevili v lesích chrám zasvěcený zuřivému božstvu Fudóovi, který často bývá zobrazován, jak sedí mezi plameny, mračí se a v rukou třímá meč a provaz. Fudó je považován za ničitele zla a překážek a v jihovýchodní Asii je velmi oblíbený. Našli jsme tu také posvátné místo zasvěcené rozvernému skřítku Tanukimu, což je v japonských pohádkách a bajkách vystupující psík mývalovitý s nebývale vyvinutými varlaty, jehož sošky mívají Japonci často před vchodem do domu.
Kjóto leží v dolíku obklopeném ze všech stran horskými štíty. Při srpnovém svátku Obon se na pěti nejvýraznějších štítech zapalují ohně ve tvaru čínských znaků kandži. V srpnu prý duše zemřelých navštěvují svět lidí a poté se při tomto svátku navrací zpět do světa duchů. V Kjótu bývá tato událost hojně navštěvována turisty a nejvíce ceněná jsou ta místa k ubytování, ze kterých je možné vidět všechny hořící symboly. Z domu paní Maki je možné vidět hned čtyři znaky a jeden z nich, ten největší, se zapaluje na nedaleké hoře Daimon-dži. Neváhali jsme a rozhodli jsme si udělat k hoře výlet. Přišli jsme pochopitelně ve dne a také dávno po festivalu, takže jsme mohli prohlédnout jenom betonovou konstrukci, do které se ukládají hořící polena, která následně vytvoří znak 大, což znamená "velký".
Při návratu z výletu jsme to vzali přes školu pro děti severokorejských uprchlíků, která stojí jen kousek od domku paní Maki, ukrytá v bujné zeleni. Abychom si cestu domů zkrátili, brali jsme to rovnou přes školní dvůr a díky tomu jsme se tu potkali s dětmi. Zvlášť holčičky byly z našeho Miminýše u vytržení, hladily ho po vláskách a tvářičkách a pištěli jako na koncertě Eda Sheerena. Miminýšovi zájem nijak nevadil, a protože jsme tu chodili pravidelně, brzy pochopil, že je z něj místní celebrita a svoji slávu si náležitě užíval. Mával všem na pozdrav dokonce i tehdy, když se nikdo nedíval.
Nejdůležitější z našich horských výletů byl však ten na horu Hiei, vzdálenou asi dvanáct kilometrů od našeho bydliště. Na horu jezdí zubačka a lanovka, my jsme se nechali vyvézt jen prvním zmíněným dopravním prostředkem a zbytek jsme si došli pěšky. Tato hora je od devátého století centrem horského buddhismu. V současnosti zde mniši řádu Tendai udržují při životě tradici kajhógjó. To je dlouhotrvající meditace chůzí v horách, která může trvat i tisíc dní.
Na vrcholu hory se nachází celý chrámový okrsek, jehož průzkumem jsme strávili skoro celý den. Chrámy byly skutečně úchvatné, nejzajímavější mi však přišlo jejich propojení s okolní přírodou, protože na hoře Hiei rostou mohutné japonské cedry a na jaře zde kvete velké množství sakur. Posvátnou atmosféru umocňuje hluboký dunivý zvuk zvonů, na které si tu může kdokoliv za malý poplatek zazvonit. Miminýšovi se jako už tradičně nejvíc líbilo zapalování vonných tyčinek a svíček, hraní si s oblázky uprostřed chrámových prostranství a cachtání se v posvátné "dračí" vodě.
Poslední den našeho pobytu v Kjótu jsme si užili tradiční slavnost na oslavu sklizně Macuri, takové japonské dožínky. Měli jsme tu čest, stát se součástí této slavnosti, protože paní Maki je jednou z jejích organizátorek. Každoročně shání dobrovolníky na nošení dvou speciálních zlatých schránek, které muži a ženy nosí po celé čtvrti Kitaširakawa a díky tomu zajišťují pro její obyvatele štěstí do nadcházejícího roku. Zlatá schránka je celý rok uložena ve skladu, který před samotnou oslavou ozdobí lampióny se jmény dárců. V chrámu se zase vyrábí obětiny z darů plodů letošní úrody. Každou zlatou schránku s obětinou nosí přibližně dvacet lidí, jednu nosí pouze muži a menší a lehčí pouze ženy. Nosiči jsou oblečeni v tradičním svátečním oděvu, ramena mají opatřena ragbyovými vycpávkami, aby od těžké schránky neměli otlačená a na nohách mají speciální nindžovské botičky. Celkově je oděv dost lehký, původně prý bývali muži oblečeni podobně jako v sumo, tedy pouze do kusu látky (mawaši), který zakrývá jen to nejnutnější.
Nosiči schránky, většinou studenti a studentky z místní univerzity se začali scházet v domě paní Maki kolem poledne a potom se společně s mým přítelem převlékli do kostýmů a odešli k chrámu Tendžingu, pod kopcem u řeky. Těžkou schránku nosili celé odpoledne v silném dešti, procesí procházelo kolem nejdůležitějších míst ve čtvrti Kitaširakawa. Každou chvilku se zastavilo, aby se nosiči napili, nabrali sílu a připili si sklenkou saké či pivem. Sledovala jsem je s kočárkem, když se blížili zpět k chrámu Tendžingu. Na plácku před chrámem se tísnilo i přes silný déšť spousta lidí, představený chrámu zde pronášel řeč a poté se již kus papíru, představující božstvo, přenášel do chrámu a dvě zlaté schránky se za pomoci nosičů vrátily hlasitým pokřikem, bubnováním a cinkáním do svých "garáží". Maki potom pro nosiče připravila vydatnou večeři, popíjelo se japonské pivo a saké a Miminýš měl kolem sebe spoustu nových strýčků a tetiček, před kterými se mohl předvádět. Hned další den jsme se vydali z Kjóta za dalším dobrodružstvím na poloostrov Kii, o kterém se zmíním příště.
S přítelem jsme se shodli na tom, že Kjóto s mrnětem byla obrovská výzva hraničící s šílenstvím. Pokud ale nemáte malé děti, radím Vám jedno. Vyrazte tam. Třeba hned.
