Bydlíkem na Hlubokou

Naši velmi dobří přátelé jsou “bydlíkáři” tělem i duší a na dvoře se jim toto jaro sešlo více bydlíků. Již dlouho jsme se bavili o společném víkendu s bydlíky, a nyní uzrál ten správný čas. Plán cesty byl na Pavlíčkovi, jelikož to je zkušený bydlíkář na divoko. Nakonec jsme se všichni shodli na Hluboké nad Vltavou. Nikdo z nás na tomto místě pořádně nebyl, nebo už si to nepamatuje, a navíc jsou zde ferratové cesty, tím uspokojíme naši další vášeň.

Cesta byla vymyšlená, na nás bylo jen sehnat auto s tažným zařízením, jelikož naše kára tažné nemá. To jsme vyřešili zápůjčkou z rodinného kruhu. Máme tedy vše – termín, místo a dopravní prostředky. Už jen zabalit, nakoupit a vyrazit vstříc novým zážitkům.

Jak se říká, cesta je cíl, a už samotná cesta je dobrodružství. Tak to je i v našem případě. S bydlíkem ubíhá cesta jinak, o něco pomaleji a opatrněji, než když člověk jede jen v autě. Vypůjčené "vajíčko" má aerodynamický tvar, takže o něm ani moc nevím. Opatrnější s jízdou jsem až na okresních silnicích, které jsou úzké.

První zastávku máme naplánovanou na páteční podvečer u malého parkoviště blízko první ferraty. Máme štěstí – toto parkoviště je poloprázdné, takže naše dva bydlíky se sem krásně vejdou. Bonus navíc je turistický přístřešek na naší straně. Nádhera, to se povedlo! Nedlouho poté, co jsme se zabydlíkovali, nám dělá společnost pár z Nizozemska s obytkou.

Malé ohniště dobře poslouží k přípravě večeře. Posezení u pivka, vína, limonády a společného hraní na kytary je příjemné. Večer zjišťuji, že do našeho víkendového domova se vlastně nevejdu, abychom se všichni pohodlně vyspali. Naštěstí jsem připraven a rád spím venku – tarp mám hotový během chvilky. Ke spánku se ukládáme včas, abychom další den mohli výletovat.

Ráno se probouzíme postupně do příjemného rána a připravujeme snídani – nyní už jen na plynových vařičích. Čaj, káva, vajíčka... vše, co patří k pohodové snídani. Nástup na první víkendovou ferratu je kousek (cca 50 m). Můžeme se obléci u aut, což také děláme: postroje, ferratové brzdy, odsedky, nějaká zámkovka navíc a smyce. Helmy jsou samozřejmost.

Podle informační cedule není cesta nijak těžká, což se potvrdilo. Naštěstí je hladina vody pod stav, takže máme rezervy ve vypjatosti paží a nebudeme mít mokro v botách. Tento typ ferraty jsem vlastně asi nikdy nelezl. Je to jiné, ale zajímavé – mnohem větší nápor na ruce než při lezení vertikály. Exponovanost je v jiném měřítku.

Ferrata je vhodná pro začátečníky – jak malé, tak velké. Užili jsme si ji. Návrat do kempu je během chvilinky, tedy pro nás dospěláky. Děti si mezitím hrají v lese a stavějí vesničku pro skřítky a lesní víly. Dáme rychlý oběd "co dům dal" a spřádáme plány na odpoledne. V mapě se poohlížíme po místu na spaní.

Počasí nám přeje na jedničku, je nádherně. Jelikož máme hlavně holčičky, padl tip na odpolední výlet do nedaleké ZOO, která je vlastně po cestě na naše nové nocoviště na druhém břehu přehrady. Naštěstí u ZOO jsou připravená parkoviště i pro bydlíkáře, takže snadno parkujeme. Úspěšně mineme úvodní stánky se sladkostmi a hrneme se ke vstupu do ZOO.

Jednotlivé expozice jsou uspořádané, některé pavilony jsou nové, jiné už něco pamatují, ale celkový dojem je příjemný. Je to menší, taková rodinná ZOO. Projít ji nám trvalo asi čtyři hodiny. Po cestě na nocoviště doplňujeme naftu do aut a potraviny.

Už si to frčíme hledat nocleh. Máme pár tipů, kde by to mohlo vyjít. Na prvním místě je ale plno – samí rybáři. Jedeme tedy dál a parkujeme na konci cesty nedaleko lesa. Všichni se shodneme, že toto je to pravé místo. Jemně rozbalujeme “tábor”, v okolním lese nacházíme dostatek dřeva. Kempingový nábytek a vařiče jsou také venku, a můžeme se pustit do přípravy večeře. Děti se opět zabavily samy – hrají si v lese, na dece, nebo se věnují kartám a omalovánkám.

Pavlíček, velitel tohoto zájezdu, pro nás chystá překvapení v podobě večeře – langošů dle vlastní receptury. No co vám budu psát, výsledek je lahoda! Langoš s tatarkou, na vrchu plátky šunky a zasypaný sýrem... Prostě gastro "péčko".

Jelikož se nacházíme nedaleko zříceniny hradu, nabízí se uspořádat polonoční bojovku pro děti. Připravujeme úkoly, rychle a hlavně nenápadně je schováváme a čekáme, až se setmí. Ohniště máme vlastní, přenosné – přece jen nechceme, aby po nás zůstal nepořádek.

Sedíme kolem ohně, povídáme si, popíjíme. Na chvíli přicházejí i kytary a já se připojuji s ukulele. Jsem sice začátečník, ale rád se učím, takže spíše jen dobrnkávám.

Když nastal čas na bojovku, hlásíme dětem nástup. Vyrážejí za dobrodružstvím – hledají indicie, plní úkoly a nakonec objevují poklad. Noční jasná obloha, ozářená měsícem, dodává zřícenině hradu mystické kouzlo. Úkoly jsou splněny, poklad nalezen, a tak je čas se uložit ke spánku.

Jsem trochu líný, ani nestavím tarp. Spím vedle "bydlíku" na plachtě a karimatce. Ráno zjišťuji, že to nebyl nejlepší nápad – padla rosa a spacák mám mokrý, naštěstí ještě ne úplně durch. Otočím se na druhý bok a spím dál.

Probudily mě paprsky sluníčka, které prosvítají skrze stromy. Nechce se mi vylézat, ve spacáku je příjemně, ale příroda je mocnější – musím. Postupně se probouzí všichni. Rozkládáme stoly a židle a chystáme snídani, která bude mít několik chodů: vejce, slanina, fazole, párečky... Káva a čaj jsou samozřejmostí.

Dnes máme v plánu zdolat dvě ferraty na tomto břehu přehrady. Obě začínají ve stejném místě, ale vedou opačným směrem. Na nástup to máme asi 2 km po cyklostezce, která vede lesem. Je to moc příjemné, protože zde není takové vedro.

Nástup je dobře označen směrovkami. Sestupujeme z cyklostezky z kopce k vodě, kde se oblékáme do postrojů, nasazujeme helmy, ferratové brzdy a sbíráme další potřebné vybavení.

Začínáme těžší cestou, která je hodně exponovaná. Štěstí, že je podstav vody – jistící lano máme někde u pupíku, což je velký nápor na ruce. Díky nízké hladině vody si ale občas můžeme ulevit nohama. U velmi exponovaného místa se zasekáváme, protože máme s sebou děti, které nejsou tak svalově disponované. Pomáháme jim přecvakáváním brzd a odlehčujeme je pomocí odsedek.

Místo zdoláváme, fotíme se, a velitel vzlétá s dronem pro unikátní záběry. Najednou slyšíme změnu zvuku dronu – co se děje? Dron je na hladině vody a během pár sekund vidíme, jak klesá ke dnu. Do prčic, je po něm. Nedá se nic dělat, pokračujeme dál.

Já jdu "na prvním" a leze se mi dobře. Na konci ocelového lana je přístupný břeh. Bylo to fajn, i když krátké. Je mi vedro, takže se svlékám a skáču do vody. Je skvělá a osvěžující, jsme na konci, tak co. Ještě když se plácám ve vodě, dojdou i ostatní a v tom moje žena rozmilá prohlásí: "Hele, tady ta ferrata pokračuje!" A sakra, já už měl konec. No nic, vyždímám trenky a šup do oblečení a výstroje.

Tato malá zastávka byla zhruba ve ⅔ cesty. Scenérie jsou úžasné, odrážející se skály na hladině vody. Poslední třetina cesty je náročnější, vlivem svitu sluníčka, které se velmi opírá do stěny a je cítit jeho síla.

Jsme na konci, poslední odcvaknutí a už stoupáme po pěšině na cyklostezku a zpět na start. Na druhou, méně náročnou ferratku ukecávám starší dceru, je to její poprvé, takže rychlá instruktáž, jak se zachází s karabinami, jaký je princip přecvákávání atd.

Nastupujeme, je to holka šikovná, kde jí chybí síla, vykompenzuje to obratností. Až na jedno místo ve tvaru "V", kde se přestupuje z jednoho lana na druhé a chybí opory pro nohy. Prostě krok ala “Jean-Claude van Damme”, no dal jsem to, ale kyčle pláčou. Na Viky je to moc dlouhý krok, společnými silami ho ale zdoláváme. Předávání zkušeností pokračuje, v jaké pozici se přecvakává, když je to možné tak v pozici, která je pro nás pohodlná a energeticky nejméně náročná.

Dostihli jsme kluky, kteří nastupovali před námi. Jeden je úplný začátečník a bohužel ho přepadl strach, chudákovi vibruje noha jak Gotťákovi při vystoupení. Uklidňujeme ho se slovy, ať si to užívá a hlavně v klidu. Na bezpečném místě jdeme před kluky a pokračujeme každý svým tempem.

Na konci ferratky si dáváme na znamení zvládnutí cesty placáka, jdeme vzhůru k věcem, které jsme si zde nechali. Odkládáme výstroj a dáváme si malou sváču. Po cestě zpět probíráme zážitky, které byly pro některé velmi silné.

Už jsme u aut, vše máme v podstatě sbaleno, ještě se převlékneme, sbalíme malou sváču a vše zajistíme na cestu. Stavíme se ještě ve městě, a byl by hřích nejít na zámek.

Hluboká je připravena na nápor návštěvníků i počtem parkovišť, takže parkujeme naše spřežení pohodlně a jdeme dobýt zámek. Po cestě na zámek se stavujeme na malém náměstíčku na pozdější oběd, po dobrém obědu už stoupáme k zámku po cestičkám, které lemují malebné kavárny a pár stánků s jídlem a přilehlé restaurace, nic přehnaného, což mám rád.

Po pár nastoupaných metrech se před námi otevírají zahrady přilehlého zámku a zámek samotný. Je impozantní, zahrady úžasné, wau. Exteriér je neuvěřitelný, nádhera, je to obrovské.

Člověk by zde strávil klidně celý den a měl by pořád co objevovat. Čas je ale neúprosný a musí se pohnout zpět na cestu domů. K parkovišti vede malebná ulička obklopená různými lákadly v podobě občerstvení, kaváren, hospůdek atd., ale nic přehnaného. I proto se neubráníme a stavíme se na zmrzku, aby se nám lépe šlapalo.

U aut už jen loučení a hurá domů, pro nás ještě zastávka na vyložení bydlíka. "Naše" designovka v podobě vajíčka nám poskytla velmi pohodlný domov na úžasný víkend. Těší mě to o to více, že vzniká v České republice přímo v Novém Hrozenkově, jak se říká, “zlaté” české ručičky!

Závěrem snad jen shrnutí – jestli vás tento článek motivuje okusit něco podobného, nového, vřele doporučuji. Bydlíkaření dává nomádství úplně jiný rozměr. Je to vlastní kultura a komunita a i určitá “zatím” svoboda. A když se sejde dobrá parta lidí, zážitek se umocňuje.

Bydlíkaření Zdar, dobrodružství je za dveřmi.