Egypt si asi většina z nás nespojí s dobrodružnou dovolenou. Nekonečné válení se u bazénu v all-inclusive resortu, výlet k pyramidám, poušť s velbloudy. Tohle všechno si mile ráda užívám v Egyptě taky. Hlavním magnetem je pro mě ale Rudé moře.
Rudé moře bylo naší druhou potápěčskou destinací po ostrovech chudých rytířů na Novém Zélandu, kde jsem se pro něj s přítelem zcela nadchli. Říkala jsem si, že proti potápění v novozélandské rybí polévce by mi potápění v českém rybníce připadalo trochu temné, chladné a snad i trochu strašidelné, takže jsem hledala nějakou jinou, snadno dostupnou potápěčskou destinaci. Egypt se nám zdál být jasnou volbou, vždyť stačí pět hodin a už se můžeš potápět a šnorchlovat nad korálovými útesy.
Přestože dost často při našich cestách spíme nadivoko, v Egyptě jsme o něčem podobném ani na chvíli neuvažovali. Potápění je fyzicky náročné a odpočinek a dobré zázemí jsou velmi důležité pro regeneraci (a především by se nám rozhodně nechtělo vést rozhovor o tom, proč se v Egyptě nemá spát na divoko s týpkem se samopalem v ruce).
Pro ty z vás, kdo se chtějí v Egyptě potápět nebo i šnorchlovat bych měla pár doporučení. Samozřejmě nejde až tak moc o to, jestli mají dobrý bar u bazénu. Mnohem důležitější je zjistit, zda je resort u laguny nebo v zátoce, a ne jen na "rovném" mořském pobřeží. Proč? Pokud není vstup do moře v zátoce, tak často vede přes dlouhé molo, které tě dovede k "mořskému schodu" – tedy místu, kde pobřežní korálový útes padá do větší hloubky. Pro šnorchlování to není problém, dokud nezačne foukat. Pak se molo kvůli větru zavře a opravdu nezbývá než usrkávat gin s tonikem u hotelového bazénu. Naopak zátoky bývají větrem méně ovlivněné a omezení spojená se vstupem jsou spíš doporučeními, ale prostě se zde nemůže stát to, že někdo sebere schody a vy se do moře nemáte jak dostat.
Druhé doporučení se týká potápěčské společnosti. Těch je v Egyptě samozřejmě spousta, ale rozhodně není pravidlem, že by byla u každého resortu. Pokud ve vybraném resortu potápěčská společnost nesídlí, tak mohou potápěčské výlety zprostředkovat delegáti z české cestovky, ale je to zkrátka trochu ošemetné. Mnohem lepší je vybrat si předem resort s vlastní potápěčskou společností, na kterou si přečtete recenze a budete si jistí, že se s nimi budete chtít potápět. A potom už veškerý harmonogram závisí jen na Vás, nikdo Vás nemusí nikam dovážet, nejednáte "přes prostředníka", i ceny bývají díky tomu lepší.
Moje třetí doporučení se týká podmořského života. Na Novém Zélandu mě trochu mrzelo, že jsem pod vodou nepoznala skoro žádnou rybu, takže po návratu nad hladinu jsem si do potápěčského deníku zapisovala: "viděla jsem hejno růžových a modrých ryb"… což je pro milovnici přírody prostě trapné. Proto jsem si řekla, že do Egypta pojedu připravená. Koupila jsem si příručku o podmořských tvorech a po večerech pilovala jména ryb, jako bych se připravovala na maturitu. Po pár dnech už jsem poznávala dost druhů a s přítelem jsme si vytvořili i vlastní gesta pro naše nejoblíbenější. Třeba zaťatá pěst, kterou pomalu s kýváním pomalu přejíždíš zprava doleva, znamenala „Havýš“ – jedovatá ryba, která vypadá jako pomalu plovoucí podmořský špekáček (připadal nám neskutečně roztomilý!). Pro perutýna jsme si vymysleli gesto, kdy dáte dlaně před sebe, asi jako byste chytali míč a doširoka roztáhnete prsty.
A teď už bych ráda popsala naše potápěčských zážitky z lokalit u Marsa Alam
Korálový útes u pláže Utopia beach
Některé ponory jsme absolvovali přímo v zátoce nedaleko naší vybrané potápěčské základny, což s sebou neslo tu výhodu, že jsme se nemuseli nikam daleko přesouvat a hned po ponoru jsme si mohli jít odpočinout a umýt se do vlastního pokoje. Lokalitu jsme měli předem prozkoumanou z běžných šnorchlovacích akcí, tak jsme už trochu věděli, co máme čekat. Rozhodně to ale nebyla nuda, protože v této "obyčejné" zátoce byly přes deset metrů vysoké korálové věže překypující životem, mezi nimi občas proplouvali delfíni skákaví a nad písčitým dnem jsme pravidelně vídali hejna sépií a věčně usměvavých ježíků.
Ke vzdálenějším lokalitám se muselo dojet autem, což výlety trochu prodloužilo a přidávalo do nich dalších pár špetek adrenalinu. To hlavně díky tomu, že mladí Egypťani řídili jakkoliv, jen ne bezpečně, každou chvíli troubili hulákali na někoho z okýnka a navíc si hlasitě zpívali egyptské písničky, co vyřvávaly z rádia. Při takových cestách jsme se zastavovali hned v několika resortech, kde jsme vyzvedávali další potápěče. Častokrát jsme se museli dokonce vracet, protože naši egyptští instruktoři zapomněli nějaké veledůležité vybavení na domácí základně. Kolikrát uteklo i několik nekonečných hodin, než jsme se celí zelení a bolestí hlavy konečně dokodrcali k místu ponoru.
Vůbec nejzajímavější však bývaly několikadenní výlety na jachtě, na níž jsme i přespávali a měli jsme možnost, užít si ponor i časně ráno, ještě před rozedněním.
Šnorchlování s dugongem
Dugongové indičtí jsou, jak známo, býložraví mořští savci, kteří se poklidně pasou na mořské trávě u pobřeží. Věděli jsme, že v Egyptě je možnost dugonga indického spatřit a doufali jsme, že se nám to při některém z výletů podaří.
Zadařilo se nám při jedné výpravě na jachtě k Port Ghalibu. Měli jsme za sebou už dva velmi náročné ponory z lodi a byli jsme dost unavení. Těšili jsme se na zasloužený odpočinek a večeři, když v tom nám kapitán oznámil, že jen kousek od lodi se pase dugong. Byla to nabídka, která se nedala odmítnout. Jen se šnorchlem a brýlemi jsme narychlo naskákali do vody, já jsem si dokonce nestihla navléct ani ploutve, čehož jsem samozřejmě za chvíli litovala, když mi všichni uplavali a nechali mě daleko za sebou. Dugong totiž nebyl zas tak blízko, jak jsem si představovala. Po náročném plaveckém výkonu jsme se konečně k obrovskému zvířeti přiblížili na dohled a srdce nám poskočilo radostí. Jen u několika metrů jsme pozorovali, jak se klidně popásá na mořské trávě a kolem něj plave hejno ryb, v očekávání, co zajímavého pro ně mořská kráva vyplaší. Byla to magická chvíle, která nám připomněla, proč stojí za to občas překonat únavu a znovu skočit do vody.
El Masduda
Tento výlet patřil mezi ty, kam bylo nutné dokodrcat se autem. Vyklepaní a už rovnou s mořskou nemocí jsme sjeli k pobřeží, kde nikde kolem nebylo nic než poušť a moře. Žádné zázemí, ani větší kámen, prostě nic. Na první pohled vůbec nic nenaznačovalo, jaká změna nás bude čekat pod hladinou. V poledním pouštním vedru jsme se nasoukali do neoprenů a veškeré výbavy a s plnou polní jsme vyrazili k nedaleké mělké laguně. Pozvolna a pozpátku jsme couvali do vody, což je s dlouhými ploutvemi praktičtější, než chůze popředu. Asi po deseti minutách nemotorného ťapkání pozpátku, jsme se dostali do dostatečné hloubky, abychom mohli konečně plavat. Ponořili jsme se pod hladinu, kde nás čekal vstup do jakéhosi podmořského kaňonu, z obou stran uzavřeného korálovými stěnami. Byla jsem ráda, že zde byl hned od vstupu nainstalovaný provaz a s jeho pomocí jsem pomalu ručkovala stále hlouběji do temného kaňonu. Po asi stu metrech se kaňon otevřel a my vpluli do jakési podmořské uzavřené zátoky, obklopené korálovými věžemi plnými života. Kolem věží se hemžila obrovská hejna malých sapínů a ohnivě zbarvených bradáčů, kteří se při jakémkoliv pohybu v okolí schovávala mezi větve korálů a mezi nimi tu a tam mihla větší ryba. Jak jsme se dostávali hlouběji, skladba živočichů se postupně proměňovala, viděli jsme asi půl metru velké bílo-černo-žlutých elegantní netopýrníky, jedovaté perutýny a asi v sedmnácti metrech, úplně u dna také několik pomalu plovoucích ježíků a trnuch. Voda byla úžasně čistá a viděli jsme zhruba na 15 metrů. Když jsme se dosyta vynadívali na korálový útes, vrátili jsme se zpět ke vstupu do kaňonu, tentokrát jsme museli překonat poměrně silný proud, se kterým nám naštěstí pomohl nainstalovaný provaz. Náš egyptský instruktor byl úplný kliďas, z čehož jsme měli radost, protože při ponoru opravdu neradi spěcháme a naopak se klidně i na delší dobu zastavíme u nějakého zajímavého korálu nebo živočicha. Při cestě zpět autem, si pro sebe mumlal modlitby a prsty odpočítával kuličky růžence.
Delfíní zátoka Sataya
Potápěli jsme se s lodí My Gloria u uzavřeného korálového atolu Sataya, který je známý tím, že uvnitř něj žije mnoho delfínů dlouholebých, kteří se zde cítí bezpečně a vyvádějí zde svá mláďata. Při jednom z ponorů jsme se vydali prozkoumat vnější stranu tohoto korálového atolu. Celý ponor byl velmi klidný, především proto, že se s námi potápěli dvě milé Němky - začátečnice, kterým se instruktor musel hodně věnovat a my jsme měli trochu klídek na vlastní průzkum. Jako podloží zde byl jemňoučký písek, z něhož tu a tam vystupovala korálová věž.
Na lodi jsme i přespávali. Moře bylo naštěstí klidné, takže jsme se ve vlastní kajutě vyspali do růžova a vstávali velmi brzy, ještě před východem slunce. S malým člunem jsme se stále ještě před svítáním vydali k malé korálové plošině, kde jsme pozorovali, jak se mění cvrkot při rozbřesku. Noční živočichové se pomalu schovávali do svých úkrytů ke spánku a naopak se začínala objevovat běžná hejna ryb aktivních ve dne.. Po nádherném ponoru jsme rychle naskákali do vody na šnorchlování a pozorovali jsme velkou skupinu delfínů s mláďaty, která si hrála a skotačila, točila se bříškem nahoru a honila se. Člověk v nich opravdu viděl tu hravost a štěstí, jako u malých dětí.
Žraločí útes Elphistone
Na tento výlet jsme se obzvlášť těšili, zároveň jsme z něj měli trochu obavu, věděli jsme, že tento ponor bude pro zkušené potápěče, kterými jsme se však ještě necítili být. Tou dobou jsme měli za sebou nějakých 24 ponorů a kurz pro pokročilé potápěče nás teprve čekal. Naši instruktoři si nás však v předchozích ponorech "proklepli" a shodli se na tom, že s nimi můžeme i do větší hloubky (ale pšššt).
Náročná byla už samotná cesta minibusem, který nám tak trochu simuloval cestu lodí na rozbouřeném moři, navíc s poslechem trochu uřvaného egyptského popíku. Zastavili jsme kdesi v poušti u pobřeží, po navlečení do obleků jsme pokračovali malým rychlým člunem asi půl hodiny k útesu, přičemž někteří (můj přítel) z toho měli docela silnou mořskou nemoc, protože s námi házely vlny jako s dětskou hračkou. Plavali jsme do hloubky 26 metrů nejprve podél útesu, který místy klesal až do závratné hloubky 100 metrů, a občas z toho člověka až jímala závrať, když se do tmavě modré hlubiny pod sebou zahleděl. Dostali jsme se až k podmořské plošině, která se před námi otevřela jako dlaň nad jejímž povrchem se vznášela hejna ryb, a mimo jiné taky kareta a dokonce obrovský, ale mírný rybí krasavec Napoleon fish.
Teprve při druhém ponoru, kde jsme se ke zmíněné podmořské plošině dostávali podél útesu z opačné strany, se nám konečně podařilo spatřit žraloky dlouhoploutvé, kteří se k nám postupně dostali na vzdálenost asi deseti metrů. Plavali jsme na otevřeném moři, které s námi pěkně cvičilo, protože kromě našich počítačů jsme neměli žádný vizuální záchytný bod, navíc všichni jsme se prostě soustředili na to, aby nám za zády nevybafl žralok, což nám v tu chvíli připadalo důležitější než nějaký ten metr nahoru nebo dolů. Nad námi jsme viděli siluety jachet a jen nám prolétlo hlavou, co by se asi tak stalo, kdyby se tu nějaký odvážlivec rozhodl zaplavat?. Žraloci za pár minut zmizeli a my se mohli pomalu vynořit, aby nás nabral člun. Nemusím snad říkat, jak nám všem bušilo srdce - beze slov jsme věděli, že tohle byl jeden z těch ponorů, na které se nezapomíná.
