SJÍŽDĚNÍ ŘEKY WHANGANUI
Byl únor roku 2013, parné novozélandské léto a na severním ostrově právě skončila jarní pracovní sezóna v ovocných sadech. S přítelem jsme měli konečně trochu volného času, který jsme chtěli využít k důkladnému průzkumu ostrova. V hlavě jsme měli seznam věcí, které jsme plánovali v době letních prázdnin navštívit. Kromě potápění u Ostrovů chudých rytířů a treků u nejznámějších sopek, kralovala na nejvyšších místech seznamu pralesní řeka Whanganui. Tuto třetí nejdelší novozélandskou řeku si oblíbili kanoisti a kajakáři pro své úžasné scenérie. Její splavný úsek se dokonce řadí mezi tak zvané "Great walks", tedy velké treky Nového Zélandu. Řeka je velice důležitá pro původní maorské obyvatelstvo, neboť po jejích březích se nacházely a stále nachází tradiční maorské vesnice. Nejčastěji plavba začíná ve vesnici Taumaranui a končí v Pipiriki a tento úsek měří celkem 145 km. Obvykle je možné cestu zvládnout zhruba za pět dní.
Na výpravu jsme se vydali já a můj přítel v patnáct let starém, avšak dobře fungujícím campervanu Toyota Estima, který jsme si koupili hned po příletu na Zéland a láskyplně jej pojmenovali Vánek. Společně s námi se za vodáckým dobrodružstvím vydal další pár z Čech, se kterým jsme se seznámili při trhání ovoce a stejně jako my, bydlel v autě.
Do vodáckého centra Taumaranui jsme se vydali všichni společně po náročné túře k sopkám národního parku Tongariro, takže jsme byli pořádně unavení a na řece jsme si chtěli trochu odpočinout. Ve městě jsme nakoupili zásoby a pitnou vodu, protože na pět dní dlouhé cestě nás prý neměly čekat žádné obchody a obecně téměř žádná civilizace až na maorskou osadu na konci cesty, kde žije jen jediná rodina. Půjčení lodí jsme si domluvili u malé rodinné půjčovny sídlící v pěkném domku na kopci s výhledem na řeku. Výhodou půjčovny byl vskutku vřelý přístup k zákazníkům. Paní domu napekla výtečné muffiny, kterými nás před cestou obdarovala. Při usrkávání horké čokolády jsme si na zahradě hráli se štěňaty a kuřaty a pan majitel půjčovny, který se svými dlouhými vlnitými vlasy vypadal jako rocková hvězda v důchodu, nám zatím vysvětloval úskalí říční cesty. Byli jsme poučeni, že na řece není vůbec žádný signál, takže se nám nesmí nic stát, protože se nikam nedovoláme. Whanganui naštěstí není žádný divoký veletok, ale mírná řeka. Navíc toto léto bylo extrémně chudé na srážky, takže budeme rádi za to, jestli to aspoň trochu poteče. Typ kánoe byl trochu jiný, než na který jsme byli zvyklí z Čech, ale za krátko jsme se přizpůsobili. Na řeku jsme se po delším briefingu dostali až kolem poledního a vypadalo to, že počasí nám bude přát.
První den jsme projížděli především farmářskou krajinou, kolem řeky se pásla stáda ovcí a krav. Krávy nás vítaly i v prvním kempu. Zabraly si pro sebe celý přístřešek a tak nám dalo chvíli práce, než jsme je vyhnali. Tím ale zvířecí dobrodružství nekončilo. Jídlo jsme si neprozřetelně nechali přes noc vedle sebe, v batohu, někteří experti prostě hozené za hlavou. Toho využili chytré vačice (česky Kusu liščí) a krysy a odnesly si pár sušenek a jablíček. A protože jsme spali pod širákem, zmíněná zviřátka nám cupitala přímo za hlavou. Po této noci se někteří z nás rozhodli nadále využívat služeb stanu.
Druhý den se již krajina začínala měnit, ubývalo pastvin se skotem a naopak přibývalo stromových kapradin, lián a mohutných stromů podokarpů, typických pro novozélandský nížinný prales. Ke konci dne jsme se ocitli v docela jiném světě a spíš než krávu nebo ovci jsme čekali, kdy na nás z pralesa vykoukne hlava dinosaura. Proplouvali jsme hluboce zařízlou soutěskou, jejíž svahy pokrýval hustý les. A protože jsme na řece pluli v podstatě sami, vládlo kolem hrobové ticho, jenom tu a tam jsme zaslechli ptačí hlas. Soutěska nám připadala opravdu strašidelná, protože se v ní zastavila i řeka a bylo znát, že je v tomto místě opravdu hluboká. Tady bych se rozhodně nechtěla otočit! Jako naschvál se kamarádovi podařilo utopit právě zde svůj nově koupený telefon, když při focení zakopl o pádlo. Jenom kousek odtud jsme našli i místo na spaní, na skalnaté vyvýšenině nad soutěskou. V noci nádherně svítily hvězdy a kdesi v dálce jsme slyšeli volání ptáka kiwi.
Následující dva dny jsme projížděli už pouze pralesem, do kterého jsme se šli také pěšky projít. Cílem procházky byl most, kterému se přezdívá "bridge to nowhere". Dostali jsme se k němu výstupem do strmého kaňonu, pod námi tekl jeden z přítoků řeky Whanganui. Připadali jsme si trochu jako výprava do ztraceného světa. Betonový "most do nikam" překlenuje zmíněný kaňon a působí zde trochu nepatřičně. Ani na jednu stranu nevede žádná silnice a kolem dokola jen zeleň. Bylo nám jasné, že opuštěný most s sebou nese zajímavý příběh - a nemýlili jsme se. Po první světové válce bylo údolí řeky Whanganui novozélandskou vládou nabídnuto navrátivším se vojákům, aby se zde usadili a farmařili. Původní provizorní most nechali strhnout a postavili nový, který by unesl i těžce naložená nákladní auta. Farmáři se ze všech sil snažili údolí přetvořit v úrodnou farmářskou krajinu, ale příroda jim to zkrátka nedovolila a tak se po desítkách let snažení rozhodli údolí opustit. To zanedlouho zarostlo zpátky pralesem, ale pevný betonový most zde zůstal jako připomínka tohoto marného lidského úsilí.
Poslední noc jsme spali v maorské vesnici Tieke Kainga, jejíž součástí je i tradiční maorské "marae", tedy posvátné místo s krásně vyřezávanými, na červeno natřenými trámy, které slouží pro různé ceremoniály. Největší událostí posledního dne naší plavby byla nečekaná návštěva jeskyně. Objevili jsme ji náhodou a když jsme zjistili, že je dost hluboká, vydali jsme se na průzkum. Menší překážkou byl asi stometrový úsek plný bahna, do nějž se nám bořily nohy až po kolena. Na konci nás čekala velice úzká škvíra, za níž jsme objevili menší sál se svítícími červy, díky nimž strop jeskyně vypadal jako hvězdná noční obloha. Každý takový červ má na zadečku malé zelené světýlko, kterým láká hmyz. Ten se potom chytí do lepkavého lanka, které červ na nebohý hmyz nastražil. Jeskyně jsme cestou po řece navštěvovali velice rádi, stejně tak jsme prozkoumávali i menší říční přítoky. Díky tomu jsme občas našli různé zajímavosti, jednou skrytou lagunu s vodopádem, nádherné rudé květiny nebo třeba obřího skalního pavouka. Jindy jsme narazili i na zvířecí zdechliny, kterých v řece bylo až překvapivě mnoho, nejčastěji krávy, ovce nebo zdivočelé kozy, které jsou v pralese značně přemnožené a ochránci přírody se je snaží vybíjet, protože ničí vzácné pralesní rostliny. Právě kvůli častému výskytu zdechlin jsme se v řece nikdy nekoupali ani jsme ve vodě neumývali jídlo. Pokud jsme si potřebovali umýt ovoce nebo zeleninu, nebylo nic jednoduššího než si zajet ke stěně soutěsky, ze které crčela čerstvá, mechem přefiltrovaná voda.
Po cestě jsme zahlédli i několik druhů ptáků. Nejčastěji dravce motáka tichomořského, jak pomalu kroužil nad krajinou, také vzácnou endemickou modrou kachnu a baculatého holuba Kererū, s krásným modro-fialovým peřím. Ze savců jsme vedle vačic a krys viděli pouze zmíněné krávy, ovce a kozy. Svoji pouť do ztraceného světa jsme zakončili v malé vesničce Pipiriki, kde nás vyzvedl namakaný syn majitele půjčovny lodí, který vypadal, že hravě unese obě lodi naráz v podpaží. Nabídl nám zase chutné muffiny od maminky a dovezl nás zpět do půjčovny lodí, odkud jsme před pěti dny vyjížděli na řeku. Jako odměnu jsme si dali pěkně mastné fish and chips, na které jsme se těšili snad od druhého dne na řece.
