KOUZELNÉ OSTRŮVKY KOH CHANG, KOH MAK A KOH KOOD
O existenci Sloního ostrova jsme se dozvěděli v roce 2017 při rozhovoru s milým Íránským prodavačem na trhu v Cambridgi, když jsme se vraceli do Londýna z dovolené v Anglii a Skotsku. Pan Íránec malý ostrůvek v Thajském zálivu vylíčil v natolik růžových barvách, že se mu povedlo nás nahlodat k jeho návštěvě. Po příletu z jedné cesty jsme hned začali plánovat druhou - do Thajska.
Cestu nebudu popisovat chronologicky z toho prostého důvodu, že by to byla pěkná nuda. Řekla bych, že minimálně polovinu času jsme strávili nicneděláním, lenošením a koupáním v teplé mělké vodě nebo ve vlastním potu. Počasí se podobalo horké páře ve wellness centru, v takových podmínkách se vám prostě nechce podávat výkony na túře a přirozeně vás to táhne k vodě, která však díky své asi třicetistupňové teplotě není příliš osvěžující. Vynechám také návštěvu Bangkoku, protože toto pulzující megacity si dle mého názoru zaslouží samostatnou kapitolu. Budu popisovat takovou mozaiku, která po složení vytvoří obrázek tří nádherných ostrůvků v Thajském zálivu.
Divoký příjezd na Sloní ostrov
Pro cestu do Thajska jsme si vybrali tři týdny na přelomu listopadu a prosince roku 2018, kdy na ostrově začíná období sucha a počasí by díky tomu mělo být příhodné pro potápění. Otravně dlouhý let nám zpříjemnil krásný zážitek, kdy jsme se probudili s východem slunce ve dvanáctikilometrové výšce a v dálce na obzoru uviděli Himaláje a Mt. Everest. Do hlavního města Bangkoku jsme přiletěli po 16 hodinách s mírným zpožděním, kvůli kterému jsme o chlup nestihli náš odvoz na ostrov Koh Chang a museli si počkat na další.
Z Bangkoku jsme se vydali mrňavým minibusem směrem na východ k hranicím s Kambodžou. Minibus pravděpodobně nevlastnil žádné tlumiče a po skoro pětihodinové jízdě jsme vystoupili důkladně naklepaní a trochu nazelenalí. Přesedli jsme na trajekt a v přístavišti na Sloním ostrově jsme vystoupili až večer, kdy k rozvozu zbýval jediný taxík. Taxikář moc dobře věděl, že tento den bychom už jiný odvoz nesehnali a proto se nestyděl nás dost nebuddhisticky vydírat. Asi nečekal, že na jeho vydírání prostě mávneme rukou a vydáme se radši pěšky, ubytování bylo jen pár kilometrů daleko a cesta vedla po široké prázdné silnici. Asi po deseti minutách chůze za svitu čelovek u nás zastavilo auto s několika vysmátými rybáři, co se zrovna vraceli domů s úlovkem. Vzali nás do městečka a cestou se na nás zuřivě usmívali, přestože jsme si vzájemně nerozuměli ani slovo.
A co že je ten Sloní ostrůvek zač? Koh Chang je největší ze skupiny ostrůvků v Thajském zálivu na úplném východě Thajska, stranou největších turistických center jako Phuket, Pattaya nebo Koh Samui. Klidně se může stát, že tu najdete překrásnou pláž s bělostným pískem ve stínu kokosových palem a budete na ní úplně sami. Svým tvarem údajně připomíná sloní hlavu (no nevím nevím, posuďte sami), žádní divocí sloni zde však nežijí. Severozápad ostrova je poměrně obydlený, najdete tu administrativní centrum ostrova a kolem malé rybářské vísky, pobřeží lemují mangrovy, proti tomu západní pobřeží oplývá překrásnými písečnými plážemi a je znatelně turističtější, střed ostrova pokrývá hustý deštný prales a kopce a jih je takový ospalý zapadákov. Vybrali jsme jižní pobřeží a ubytovali se na "konci cesty", v mrňavém rodinném resortu mezi mangrovy s názvem "The Journey´s End", který provozovala milá paní Thajka se svým synem. Podobně jako v jiných zdejších resortech ubytování sestává z malých bambusových chatek se střechou z palmového listí. Zařízení bylo skromné, vlastně jen postele a koupelna, ale pro nás nebylo nic víc potřeba.
Kvůli úmornému vedru jsme neplánovali výlety po ostrovech nijak dlouhé a náročné. Pokud jsme chtěli absolvovat delší pochod, vstávali jsme třeba už v pět hodin ráno a vycházeli ještě za tmy, abychom se vyhnuli největšímu vedru. Jindy jsme si vypůjčili skútr, na kterém bylo možné projet třeba celé východní pobřeží během jediného dne. Většina výletů ale nakonec stejně skončila ve vodě.
Co jsme rádi navštěvovali a co mohu k návštěvě směle doporučit?
- Vodopády - jsou prostě nádherné a na ostrovech jich je dost a dost. Čistá voda teče džunglí z hor, kolem roste bujná tropická vegetace, u kaluží poletují hejna barevných motýlů. Pod vodopádem najdete většinou jezírko k osvěžení v křišťálově čisté vodě. Prostě ráj na zemi, snad až na ty pijavice…
- Mangrovy - jsou plné života a skýtají vítaný stín, při troše štěstí se můžete setkat s nějakým plazím nebo ptačím kamarádem, třeba ohnivě červeným ledňáčkem nebo krajtou. Na Koh Changu i Koh Koodu lemují mangrovy velkou část východního a jižního pobřeží. Je však důležité, aby skrze mangrovy vedl nějaký chodníček, skákání po kořenech je dobré leda tak pro Beara Gryllse.
- Chrámy, chrámečky, svatyně - malé "domečky pro duchy" jsou k vidění na každém rohu, v domovech, restauracích, u paty velkých stromů, na křižovatkách nebo u pobřeží. Připomínají trochu domeček pro panenky, dokonce jsme v nich často viděli nějakého panáčka, který měl představovat například vlivného, již zesnulého předka. Lidé k chrámečkům nosí drobné obětiny, vonné tyčinky, květiny a vodu aby si udrželi přízeň duchů. Ze začátku mě trochu zarazilo, jak často jsou ve svatyních k vidění různé dřevěné penisy, lidé je také nosí často při sobě jako přívěsky (viděli jsme pana rybáře, který měl na svém opasku připnutou snad stovku drobných penisů…). Nejedná se o žádnou sexuální pomůcku, ale o symbol plodnosti, ochrany a štěstí, který se používá na mnoha místech v Asii. Větší buddhistické chrámy (waty) bývají úžasně zdobené a lidé se sem chodí modlit k posvátné soše Buddhy.
- Treky džunglí - doporučila bych pouze pro drsné povahy, v šíleném vedru a vlhku není nic jednoduchého se plahočit džunglí. Pokud se přesto rozhodnete pro výlet, doporučuji si ráno pořádně přivstat a vyhnout se největšímu polednímu žáru.
- Posvátné stromy - bývají to velice staré nebo mohutné stromy o nichž Thajci věří, že v nich sídlí duchové. Zdobí je pestrobarevnými látkami, aby zdůraznili jejich výjimečnost a v jejich blízkosti staví malé svatyňky pro obětiny.
- Pláže - západní pobřeží ostrova Koh Chang lemují překrásné písečné pláže s čistou vodou ve stínu kokosových palem, bývá na nich ale docela rušno. Na jižním pobřeží je však možné najít úžasné zapadlé pláže, kde nepotkáte ani živáčka.
- Rybářské vesnice - tradiční rybářské domky stojí na kůlech přímo nad vodou, v turističtějších částech ostrova se mnoho z nich změnilo na ubytování, jinde však místní stále rybaří na svých typických barevných loďkách, opravují sítě a suší krevety.
- Plavby na kajaku - příjemná možnost, jak si prohlédnout pobřeží a přitom se koupat nebo šnorchlovat.
- Potápění, šnorchlování - Thajsko obklopuje tropické moře a proto stojí za to vychutnat si něco z jeho podmořských krás. I kolem písečných pláží je možné pod hladinou pozorovat život na korálových útesech, někde korálům pomáhají k růstu sochami nebo umělými vraky.
Thajské Jídlo
Na Thajské jídlo jsem velice těšila, jediné, čeho jsem se obávala, byla přemíra chilli. V tomto ohledu mě Thajci nezklamali, přestože jsem často prosila, aby pro mě neděli jídlo tak pálivé, obvykle se zářivě usmáli, mrkli, jako že mě naprosto rozumí a poté mi donesli jídlo, které se z 90% skládalo z chilli papriček a propalovalo talíř. Jedli jsme většinou v obyčejných restauracích, které bývají často součástí rodinných domů. Všude se hemžily kočky, psi, děti, někdy i slepice. Paní domu vařila, manžel vedle koukal na televizi a když bylo jídlo hotové tak se zvedl nebo pověřil některé z dítek, aby nám doneslo jídlo. Přesně v takové obyčejné rodinné restauraci jsem si dala nejlepší jídlo, jaké jsem v životě ochutnala. Na jídelním lístku jsem si zvolila docela běžné "kešu chicken". Čekali jsme na něj strašně dlouho, vypadalo to, že rodinka se nejdřív musí dokoukat na fotbalový zápas. Zrovna když jsme si říkali, že se asi zvedneme a půjdeme, tak nám jídlo donesli a bylo prostě neskutečně, úžasně mňamózní a paní kuchařku jsem následně musela vychválit až do nebe.
Ve větších vesnicích bývala alespoň jedna samča, kde bylo možné sehnat to nejnutnější. Protože jsme z Evropy zvyklí si kdykoliv koupit nějakou sladkou dobrůtku, museli jsme si v Thajsku chvíli zvykat. Sladkostí tu na výběr moc nebylo, možná nějaké rýžové motchi koláčky, ale ty ne vždy dokáží uspokojit zvrácené evropské chutě, zvyklé na přemíru cukru. Brzy jsme zjistili, že sladkosti tu docela dobře nahrazuje slaďoučké ovoce, které místní prodávají na každém rohu, případně čerstvé ovocné džusy. Protože jsem s sebou netahala žádné nádobí, servírovala jsem nakrájené ovoce na potápěčské ploutvi.
Příroda na ostrovech
Příroda na ostrovech je neuvěřitelně pestrá a bohatá. A to se budu zmiňovat jen o její suchozemské části! Stojí za to podívat se do deštného pralesa v centrální části ostrova, který přímo kypí životem. Po stromech (a drátech vysokého napětí) běhají opice, všude létají motýli, křičí a zpívají ptáci, v záplavě zeleně kvetou nádherné orchideje a bůh víc co všechno ještě. Co opravdu zajímavého jsme potkali my? Největší radost jsem měla z páru obrovských ptáků dvojzoborožců, které jsme spatřili v podvečerní džungli při přelétání ze stromu na strom. Svou siluetou trochu připomínají mohutného černého čápa.
Abych zůstala u opeřenců, ať už jsme byli na ostrovech kdekoliv, snad i na širém moři, neustále jsme slyšeli vtíravý řev asijské kukačky, kterou jsme přejmenovali na "ptáka z pekel". Její "zpěv" připomíná křik malého dítěte, které nedostalo odpověď na své dotazy a tak se ptá na to samé pořád dokola jenom stále hlasitěji. Když jsem si doma chtěla vyhledat, co že to bylo za ptáka, jako nejrelevantnější dotaz na googlu jsem našla "the most anoying bird in the world", případně "noisiest bird in Thailand".
Při návštěvě mangrovů jsme se několikrát setkali s mrňavou rybkou lezcem obojživelným ze které by měl Charles Darwin určitě radost. Obvykle jsme ji vídali na nějakém kameni nebo na kmeni mangrovníku, jak se ležérně opírá o své ploutvičky. V tlamce drží lezec trochu vody, ze které si bere kyslík, vlastně to probíhá trochu, jako když se potápíte ve vodě na nádech, jen opačným způsobem.
Po večerech jsme často slýchali zvláštní zvířecí zvuk, který zněl asi jako "gekó, gekó, gekó" a kupodivu jej vydával gekon. A nebyl to žádný drobek, tento druh gekona (gekon obrovský) může dorůstat až do 40 cm délky, my jsme viděli zhruba dvaceti centimetrové. Tento uřvaný plaz nám býval často společností na terasách restaurací, kde jsme večer seděli při večeři. Thajci mají tyto gekony v oblibě, protože prý nosí štěstí a ze svých domovů je proto nevyhánějí.
Setkali jsme se zde také s hady, několikrát s krajtou, při vyhřívání na stromě nebo dokonce v opuštěném rybářském domku a jednou s menším druhem hada, přímo v naší sprše. Asi nemusím podotýkat, že to nebylo zrovna příjemné setkání, každopádně se jednalo o nejedovatého hada, který byl z naší přítomnosti podobně vylekaný, jako my z jeho.
Skrz džungli na západní pobřeží
Po týdnu bydlení na jižním cípu ostrova Koh Changu a průzkumu celého východního pobřeží nastal čas posunout se dál, tentokrát na západní pobřeží. Potřebovali jsme se dostat do rybářského městečka Bang Bao, které je na ostrově známé coby centrum potápění, protože jsme se tu chtěli domluvit asi týdenní potápěcí maraton.
Ostrov obíhá po obvodu silnice, aby to ale nebylo až moc jednoduché, tak na úplném jihu ostrova chybí několikakilometrový úsek. V mapách jsme si však našli, že zde přes les má vést pěší cesta. Nechtělo se nám zabít celý den náročným objížděním celého ostrova a proto jsme se rozhodli, že se svezeme, kam až to půjde a krátký úsek projdeme pěšky. Taxíkem jsme tedy dojeli do městečka Baan Salak Peth a kousek za městem se vydali na cestu do džungle. I v džungli jsme ze začátku šli po pohodlné asfaltové silničce, dokonce tu a tam kolem nás projel skútr. Došli jsme k nádherné, úplně osamělé pláži a trochu se osvěžili před další cestou. Zanedlouho jsme přišli k místu, kde řeka silnici strhla a očividně už se nikomu nechtělo ji znovu opravovat. Za strženým úsekem už nepokračovala silnice, ale jen vyšlapaná cesta, ta se však postupně zhoršovala a pohlcovala ji džungle, až ji nakonec pohltila docela a než jsme se stačili rozkoukat, stáli jsme uprostřed deštného pralesa na takové zvířecí pěšince. Podle mapy v telefonu jsme stále drželi přibližně dobrý směr, brzy se však vytratila i pěšinka. Po asi hodinovém boji s pralesními liánami jsme to vzdali a zamířili na jih k moři, kde náš optimismus mírně vzrostl, protože civilizace byla skutečně kousíček na dohled od nás, nebyl by problém těch pár set metrů doplavat, ale to bychom nesměli mít na zádech veškerou bagáž. Šli jsme tedy podél skalnatého pobřeží pěšky, někde jsme museli přeskakovat balvany, jinde jsme přelézali docela vysoké skály. Bohužel v jednom místě přetnula naši cestu skalní průrva, kterou by bylo příliš nebezpečné přelézat. Moře pod námi bylo hluboké asi po pás, rozhodla jsem se tedy průrvu obeplavat a z protější skalky si předat bagáž. Když jsem se snažila na skalku vyšplhat strhla mě vlna a docela solidně mě omlela o ostré mušle, kterými byla skalka porostlá. Na skalku jsem proto vylezla ze zakrvácenýma nohama a můj přítel zbledl. Chvíli jsme na sebe koukali, každý seděl na jednom skalním výběžku nad mořem a vydýchávali jsme situaci. Když jsem se trochu vzpamatovala, přítel mi konečně předal bagáž a pokračovali jsme posledních pár set metrů po pobřeží. Konečně jsme se vyloupli v civilizaci! Objevili jsme se u jakési obrovské vyplavené a zrezivělé výletní lodi, kterou dnes pravděpodobně obývají jen duchové. Pěšky jsme došli až k našemu ubytování nedaleko městečka Bang Bao a celý večer strávili ošetřování mých řezných ran.
Kočičí Lonely Beach
Na dalších pár dní se naším přechodným domovem stalo mnohem rušnější západní pobřeží. Náš resort zcela ovládaly kočky. Byly prostě všude, leželi jsme u bazénu, natáhli se pro pití a místo toho pohladili kočku, v botách nám spala roztomilá koťátka a nohy se nám v podstatě neustále otíral nějaký kočičí kožíšek. Je možné, že se původně jednalo toulavé kočky, každopádně o ně bylo nyní skvěle postaráno, byli dobře živené, každá s obojkem a rolničkou. Večer se na vysokých stromech nad resortech rozsvítily barevné lampiony, všude hořely svíčky a připadali jsme si jako v nějakém kouzelném kočičím světě Hajao Mijazakiho. Bylo zvláštní když jsme si volali s kamarády, kteří nám povídali jak v Čechách zrovna začíná sněžit.
Potápění
V Thajsku je potápění velice populární a cenově dostupné a proto se zde vydává největší množství potápěčských certifikátů na světě. Musím uznat, že se není čemu divit. Hlavní důvod, proč jsme se přesunuli na západní pobřeží bylo právě potápění. Hned první den v Bang Bau jsme se šli domluvit do potápěčské společnosti, které sídlilo na dlouhatánském mole, obklopeném rybářskými domky a různými obchůdky. Potápět jsme se měli hned další den.
Na první potápěčské dobrodružství na ostrově jsme vyráželi na zářivě červené lodi z přístavu Bang Bao. Asi za půl hodinky jsme zastavili nad vrakem lodi HTMS Chang. Loď sloužila ve druhé světové válce jako zásobovací loď a v roce 2013 byla potopena, aby její vrak sloužil coby umělý korálový útes. Vrak se nachází v hloubce asi 25 metrů, což je ideální pro pokročilejší potápěče. Kolem vraku se to potápěči jenom hemžilo, ale s naší Kambodžskou instruktorkou Lucy jsme plavali jenom my dva. Vrak jsme postupně obeplavali a stoupali stále výš a výš, kolem nás se míhala obrovská barevná hejna chňapalů, barakud, netopýrníků a klipek. Po vynoření z vody jsme se nestačili divit, jak se mezitím změnilo počasí. Nad lodí visel obrovský černý mrak, z něhož se za chvíli spustil mohutný liják, sotva jsme se vyškrábali na loď. Díky silnému vichru pršelo téměř vodorovně a na lodi nebylo kde se schovat, takže jsme se choulili všichni k sobě, když nám nad hlavami létaly blesky. Do přístavu jsme přijížděli zrovna, když se bouře začala trochu mírnit. Druhý den jsme se dozvěděli, že při této tropické bouři dokonce nějaký člověk na skútru přišel o život. Uvědomila jsem si, že jedna z věcí, kterou mám na potápění tak ráda je to, jak se svět pod hladinou uklidní. Nad hladinou může zuřit bouře, ale když klesnete pár metrů pod vlny, jste v úplně jiné dimenzi.
Několik dalších ponorů jsme měli výcvikových, jeden do hloubky asi třiceti metrů, v dalších jsme trénovali ovládání vztlaku, navigaci a potápění do vraku. Lucy s námi pořádně cvičila, vznášeli jsme se hlavou dolů, plavali pozpátku, divila jsem se, že si pod vodu nevzala i hořící obruč a bič. Další den jsme se společně s naší červenou lodí přesunuli s veškerou naší bagáží na ostrov Koh Mak, kde jsme si užili náš první noční ponor. Vybaveni hned několika baterkami jsme potápěli se západem slunce, člověk díky tomu vidí přerod, jaký nastává v moři mezi dnem a nocí. Ryby pomalu zmizí a místo nich se objevují noční živočichové - krevety se svítícíma očima, obrovští krabi poustevníčci a také ježíci a čtverzubci (takové ty ryby, co se v nebezpečí zvětší jako balónek). Noční potápění nás nadchlo natolik, že jsme si díky němu pořídili vlastní podvodní svítilny pravidelně při návštěvě jakéhokoliv moře začali provozovat alespoň noční šnorchlování.
Ostrov Koh Mak
Na ostrově Koh Mak jsme se zdrželi jen na skok, přijeli jsme sem na lodi po náročném dni plném potápění a díky tomu jsme byli pořádně utahaní z přemíry nadměrného množství dusíku usazeného v našich tkáních, což je po přístrojovém potápění obvyklé. Ostrůvek je výrazně menší než Koh Chang a na rozdíl od něj má zemědělský charakter, nachází se tu plantáže kaučukovníku a kokosových palem a také se tu pěstuje mnoho druhů ovoce. V plánu jsme měli jen odpočinek, maximálně nějaký ten dlabanec k večeři. Hned poté, co jsme se ubytovali se u nás ještě zastavil pan recepční s dotazem, zda si nechceme koupit obětinu, kterou vyráběly děti v místní škole - tím kupodivu započal náš nečekaný večerní program. Obětinu jsme si koupili, aniž bychom věděli, k čemu má být dobrá, říkali jsme si, že si prostě vonné tyčinky a svíčku zapálíme večer na terase pro trochu té romantiky. Náš Švédský soused nám však vysvětlil její skutečný účel. Tento večer se měla konat velká slavnost ke konci období dešťů při dnešním úplňku. Obětina se měla poslat po moři s přáním. Do ní jste měli uložit vlas a nehet někoho milovaného a také penízek, potom jste si měli něco přát a poslat obětinu po vodě - pokud by plula ke břehu, není to dobré znamení, ale pokud se vydá na širé moře, přání se splní. A tak jsme společně se Švédem vyrazili taxíkem na druhou stranu ostrova k molu, kde se měla slavnost konat. Molo bylo nádherně nasvícené, lemované dlouhými řadami skútrů a stánků s občerstvením. U moře už se tvořila dlouhá fronta na posílání obětiny, všimli jsme si, že mnoho Thajců své obětiny popohání šploucháním (svému štěstí je ale potřeba jít naproti, že?). Jakmile jsme poslali svoji obětinu na moře, začalo vystoupení mladých Thajek, které ve svých hedvábných šatech vypadaly jako nádherní tropičtí motýli a tančily tradiční tance.
Ostrov Koh Kood a odlet směr studená Evropa
Na nejjižnější ze skupiny ostrovů jsme se opět přesunuli s naší potápěčskou společností, užili jsme si tu pár nádherných ponorů a potom nás čekaly poslední čtyři dny před odjezdem do Bangkoku. Koh Kood bych popsala jako ospalý ostrůvek s rybářskými vesnicemi, kde místní ve velkých sítích suší krevety - a právě u jedné takové rybářské vesničky jsme se ubytovali. Vnitrozemí ostrova pokrývá hustá džungle, není však tak hornatý jako Koh Chang. Podobně je na tom i s ostrovními zajímavostmi - džungle, vodopády, mangrovy, posvátné stromy, rybářské vesnice a úžasné pláže. Při loučení s ostrovem jsme z trajektu viděli obrovskou zlatou sochy sedícího Buddhy, zamávali jsme jí na pozdrav a bylo nám trochu líto, že za pár dní nás už budou čekat jen teploty kolem bodu mrazu a pošmourný Hradec Králové.
Krátkou epizodku v Bangkoku opět vynechám a zmíním jen drobný "zádrhel" při našem zpátečním letu. Přestupovali jsme na letišti Borispol u Kyjeva a upřímně řečeno jsme zdejší přestup trochu opomenuli vměstnat do našeho plánu, přestože jsme tu měli strávit pěkných pár hodin, než nám poletí letadlo do Prahy. Našli jsme si ubytování kousek od letiště, chtěli jsme si koupit ještě něco k jídlu a tak jsme se z letiště vesele vydali do městečka. Tak trochu jsme nepočítali s tím, že všude budou závěje a teplota minus deset stupňů.. V našem zcela nevhodném oblečení jsme byli za chvíli úplně zmrzlí a mezi těmi bábuškami v kožiších a beranicích jsme vypadali jako papoušci v mrazáku. Strávili jsme tu jednu noc, ale bohužel kvůli silnému mrazu a přívalu sněhu jsme zde museli nedobrovolně strávit několik hodin navíc, než letadlo rozmrzlo za pomoci jakési kouzelné žluté vodičky, kterou mu stříkali na křídla. Konečně jsme zamířili směr Praha. V Čechách nás uvítal šedavý rozbředlý sníh a teploty kolem nuly. Říkala jsem si, že bych si nejradši dala nějaké pálivé kari, co by mě pořádně zahřálo.
