Corfu trail : Cesta, kterou nejdete vy, ale ona jde vás
Den první - může za to Gerald Durrell
Většina lidí má ve svém srdci nějaké místo, které touží navštívit. Sama mám takových míst spoustu, hlavně těch exotických. Dlouhou dobu na mém seznamu kraloval řecký ostrov Korfu. Možná znáte knížku od Geralda Durrella O mé rodině a jiné zvířeně? Tak právě tahle knížka moji touhu odstartovala. Je to moje zamilovaná dětská knížka a dodnes se k ní ráda vracím. Durrell v ní popisuje své přírodovědecké začátky, kdy ve 30. letech coby malý kluk objevoval krásy středomořské přírody právě zde na Korfu. A možná i díky tomu se z něj později stal slavný zoolog.
Přání se mi splnilo na začátku května roku 2017, kdy jsme se já, můj přítel a náš společný kamarád na ostrov na čtrnáct dní vypravili. Naším cílem bylo projít celou cestu Corfu trail, známý trek, který vede od jihu na sever přes celý ostrov. Z řeckých ostrovů leží Korfu nejseverněji, jeho severní polovina leží naproti Albánskému pobřeží, které je v jednom místě vzdálené pouhé dva kilometry. Od západu na východ měří ostrov místy jen pár kilometrů, od severu k jihu přibližně šedesát kilometrů. Díky poměrně vydatným srážkám se zde daří vegetaci a působí proto mnohem svěžejším dojmem než jiné řecké ostrovy. Jarní měsíce vybízejí k pěší turistice, protože celý ostrov kvete a zelená se a britští a němečtí turisté jsou ještě zalezlí doma. Pěší cesta přes ostrov vznikla v roce 2001, nezaložili ji Korfané ale nadšená návštěvnice ostrova Hilary Whitton Paipeti a značí ji buď žluté kovové tabulky nebo žluté puntíky. Teorie pěkná. V reálu je cesta značená na české poměry velice mizerně a pokud si nestáhnete offline mapy do mobilu, budete v jednom kuse bloudit (jako my, v té době majitelé hloupých telefonů a papírové mapy…). My jsme se rozhodli projít si Corfu trail opačným směrem, tedy od severu k jihu, nechtěli jsme se při cestě moc sedřít, spíš se kochat, užívat si a koupat se. V plánu jsme měli ujít zhruba patnáct kilometrů denně.
Vynechám nudný a upachtěný autovo/MHDéčkovo/letecko/autobusový přesun a začnu rovnou na začátku naší pouti ve městě Acharavi, u moře na severu ostrova. Od autobusu se vydáváme po pláži, ve vlhkém písku sundáváme boty a jdeme bosky, mořská voda nám omývá nohy. Bagáž taháme jen minimální, místo stanu máme plachtu z nepromokavé tkaniny. Nečekejte nic sofistikovaně outdoorového, byli jsme líní vybrat něco pořádného a prostě jsme koupili takovou tu modrou krycí plachtu na dřevo, kterou seženete v každém hobby marketu a na konci jsme ji chtěli slavnostně vyhodit. Po příletu na Korfu se pokoušíme sehnat malou plynovou bombu na vaření, protože jsme ji pochopitelně nemohli přepravit letadlem. Jako naschvál se nám ji nedaří nikde sehnat a tak nezbývá, než se spokojit s otevřeným ohněm, což však vnáší do putování prvek romantiky. Naším jediným úkolem ve zbytku dne je najíst se a najít příhodné místo ke spánku. Po pár kilometrech chůze nacházíme nádhernou mořskou zátoku se spoustou kvetoucího heřmánku. Na pláži si opečeme klobásky a pozorujeme kouzelný západ slunce. Na zítřek se potřebujeme dobře vyspat, protože nás čeká snad nejobtížnější úsek cesty. Výstup na nejvyšší horu Korfu - Pantokrator (906 m. n. m.). Na noc mužská část výpravy připraví přístřešek z plachty a před spaním si ještě povídáme s místním mladíkem. Když zjistí, že si s ním nedáme jointa, tak zklamaně odchází.
Den druhý - Pláně zatracení
Nádherné ráno vskutku nenaznačuje, že se před námi nachází nejnáročnější úsek celé Corfu trail. Všechno kolem nás raší, voní a kvete, bez problému nacházíme cestu. Procházíme prvními olivovými sady, ve vesnici nabíráme vodu a natrháme pomeranče, které, jak později zjistíme, jsou nepoživatelně kyselé. Zcela podceníme kletbu Corfu trail a jejího psychedelického značení. Dle mapy máme stoupat kamsi do svahu, leč cesta tam zkrátka nevede, leda bychom se prosekali tři metry vysokým hustým ostružiním. Nakonec nám nic jiného nezbývá a my začínáme litovat, že s sebou nemáme mačetu. Také značky zmizely a my za ně ze zoufalství začínáme považovat všechno možné, nažloutlý lišejník, fáborky, různě barevné namalované šipky a smajlíky a nakonec i odpadlé přezky od batohu ostatních zabloudivších turistů. Není divu, že v jednom kuse bloudíme. Vydrápeme se do svahu a vyloupneme se ve vesnici, přes kterou naše cesta vůbec nemá vést. Jediné štěstí je, že horu Pantokrator - Vševládce, vidíme v dálce před sebou a nelze ji minout. Jít po silnici nám připadá trochu fádní a tak vybíráme zajímavější stezku. Ta nás vede přes bodláčková houští, v kterých se obáváme jedovatých hadů a štírů. S rozdrásanýma nohama a se žhnoucím sluncem nad hlavou se dostáváme na vrchol. Knižní průvodce říká, že na vrcholku nás čeká občerstvení, na které se všichni jenom třeseme. Smůla se nám ale dnes lepí na paty a jakmile se dobelháme k bráně před vjezdem na vrchol, pan hlídač nám jen suše oznámí "you are late" a zavře nám bránu před nosem. Propadáme depresi…
Z vrcholu hory se tedy alespoň rozhlédneme po okolí. Krajina působí dost smutným a neutěšeným dojmem, všude samý bodlák a ostré kamení a proto ji překřtíme na "Pláně zatracení". Postupně zjišťujeme, že do vesnice dnes již nedojdeme a na pláních budeme muset přenocovat. K noclehu najdeme jediný alespoň trochu rovný plácek mezi ostrými kameny, mezi kterými se k dokreslení atmosféry povalují vybělené kosti (doufáme, že zvířecí). Do toho začne skučet ledový vichr a blíží se déšť. Jen tak tak stihneme postavit plachtu, protože kolem nejsou žádné stromy, je její konstrukce dost chatrná a při větším poryvu větru se bortí. Noc je krušná, silně prší a my si můžeme vybrat mezi udušením pod nenapnutou plachtou nebo promoknutím bez plachty - dostane se nám bohatě od obojího. Do toho přítel dostane silnou alergickou rýmu a půlku noci propčíká.
Den třetí - hledání jídla a Corfu trail
Přečkáme noc a z pod plachty vylézáme mokří, rozlámaní a hladoví do pošmourného rána. Ve svém batohu nacházím nějaké bonbóny a spravedlivě je rozdělím. Balíme mokré spacáky a plachtu a vydáváme se dál, vstříc Pláním zatracení. Začínáme pomalu poznávat charakter Corfu trail. Tam, kde je cesta rovná a jasná nacházíme hned několik značek vedle sebe, dokonce na smaltových tabulkách. Jakmile se dostaneme ke křižovatce, značky buď chybí nebo ukazují oběma směry. Cestou potkáváme první turisty a ptáme se na vesnici a především na občerstvení, protože jídlo nám včera došlo. Turisté odvětí, že v blízké vesnici najdeme hned několik taveren a my jásáme radostí a přidáme do kroku. Sklesáváme z hor do vesničky Spartilas, s hezkými žlutými a červenými domky ve svahu nad mořem. Zaplujeme do první taverny, na kterou natrefíme a rovnou si objednáme v podstatě všechny položky z jídelního lístku. Hostinský nám nosí jednotlivé chody a my je stíháme rychlostí blesku likvidovat. Zaskočený naším apetitem se nás ptá odkud jsme. S plnou pusou odpovídáme, že z Čech a v očích pana hostinského již navždy Češi zůstanou národem žroutů.
Nakoupíme v samošce jídlo na večer, kartuše na vaření samozřejmě žádná a my se tedy smiřujeme s tím, že budeme vařit na ohni až do konce výpravy. Krajina se před námi rázem mění, objevují se první políčka s bramborami a artyčoky, také vinice a ovocné sady. Nad krajinou prozpěvují ptáčci a já ke své nevýslovné radosti objevím na drátech sedět nádherné pestrobarevné vlhy, snad nejbarevnější evropské opeřence, kteří vypadají trochu jako papoušci. Včerejší hrůza je zapomenuta, dokonce jdeme chvíli po správné cestě. Z východního pobřeží Korfu pokračujeme směrem na západ kopcovitou krajinou do jen pár kilometrů vzdálené vesnice Sokraki. Uvítá nás tu pán, který prodává výrobky z olivového dřeva. Jakmile zjistí, že se nám s žádnou vařečkou ani miskou nechce tahat, okamžitě se změní z olivového oligarchy na vedoucího restaurace, do které nás rovnou zavede a my ani nestačíme otevřít pusu. Rovnou nám vybere i drink, tradiční "ginger ale", tedy zázvorovou limonádu, pozůstatek z doby britské nadvlády nad Korfu. Hmm dobrá. Prostě limča. S pánem, který nejspíš řídí celou vesnici, se rozloučíme a smekáme nad jeho obchodním umem. Máme se prý vydat do údolí, přejít most a pokračovat dál. My se tedy řídíme jeho radou, leč žádný most nenacházíme a začínáme se obávat toho, že kletba Corfu trail začíná znovu působit. A vskutku je tomu tak. Ve vesnici zjišťujeme, že jsme zase úplně jinde, než máme být. Raději nad tím mávneme rukou a vyhlédneme si ke spánku olivový háj, kde rozbijeme ležení vedle malé vodárny.
Den čtvrtý - po silnici k moři
Vodárna se v noci nečekaně rozhučí, ale nám se po tmě nechce nikam stěhovat. Použijeme tedy špunty do uší, které část hluku odfiltrují. I tak se pořádně nevyspíme a celý den nám hučí v uších. No alespoň jsme si díky tomu přivstali. Ve vesnici vykoupíme pekárnu a při snídani se zamýšlíme, co dál. Corfu trail v nedohlednu, takže nám zbývají v podstatě dvě možnosti. 1. pokusit se jí najít a tudíž bloudit houštím a prosekávat se zavíracím nožíkem ostružinami, nebo za 2. obejít celé údolí po silnici. Po zralé úvaze se přikloníme ke druhé variantě.
Kdykoliv se domorodců pokusíme zeptat na cestu, dostane se nám stejné odpovědi, "jeďte autem tady po té silnici", o Corfu trail žádný Korfan v životě neslyšel. Jít po silnici je docela otrava a tak se den ubírá v dost jednotném cyklu 1. chůze po silnici 2. objev vesnice 3. jů mají tu kostel/samču/štěňátka/pomeranče 4. nevíte kde je Corfu trail? 5. Korfan/ka se tváří zmateně, neúspěch 6. chůze po silnici 7. objev vesnice atd…
Jako zázrakem těsně před cílem cesty objevíme Corfu trail, která nás zavede do městečka Agios Georgios a také k moři. V supermarketu nakoupíme pivo, kolu, zmrzlinu, sladkosti, čipsy, konzervy, těstoviny, tuňáka a polovinu z toho rovnou sníme. Protože náš vlčí hlad ještě není ukojen, zajdeme do místní taverny, kde nás obsluhuje mladší verze Louise de Funése. Po večeři se vypravíme znovu do supermarketu pro další chod. Když se dostatečně splácáme, vypravíme se směrem k moři za město. Na pláži jsme úplně sami, konečně se můžeme vykoupat a když usoudíme, že je čas k večeři, rozbijeme tábor u ohýnku. Mořské vlnky nás ukolébávají k blaženému spánku.
Den pátý - den kouzelných výhledů
Ráno nás probouzí můj přítel, který jako jediný neměl přes noc špunty v uších, a tudíž slyšel blížící se bouřku. S mručením balíme urychleně tábor a přesouváme se na cestu. Brzké vstávání bude asi tradice. Olivovým hájem stoupáme postupně k útesům. Najednou se nám otevře úchvatný výhled na nekonečné azurové moře. Pokračujeme chvíli sady a za chvíli už nás vítají první štěklouni ve vesničce Krini. Podobně, jako jiné místní vísky najdeme i v Krini košatý strom uprostřed náměstí, který tvoří příjemný stín i v poledním vedru. Usadíme se na kamenném rantlu pod stromem k odpočinku a k mapování. Za chvíli se už k nám připojují i několik místních staříčků a vesele debatují. Vykoupíme místní samču a při svačině si všimneme směrovky s nápisem "Angelocastro", rozhodneme se následovat ceduli. "Andělský hrad" skutečně nacházíme a rozhodně nelitujeme. Z olivového háje, kde se usazujeme, máme úchvatný výhled na moře, pobřeží a především na mohutnou pevnost na skladním ostrohu - vše jako z pohlednice. Když se dostatečně pokocháme, pokračujeme na východ do vesnice Lakones na vysokém útesu nad azurově modrým mořem plným ostrovů a ostrůvků.
Zkratkou mezi domy se dostáváme k moři a nakupujeme dlabanec na oheň. Pobřeží je skalnaté a my si neumíme moc představit, kde najdeme nocleh. Nakonec nacházíme malý opuštěný domek nad mořem a rozhodneme se přespat u něj. Cestou se k nám připojuje černé psisko, které se nám nedaří odehnat. Asi tuší, že si budeme za chvíli připravovat večeři. Najedené psisko se nás nakonec drží až do rána, v noci nám leží střídavě u nohou, nebo nás budí když štěká na jiná psiska. Nakonec se uvelebí přímo na naší plachtě, která se nám díky tomu lepí na obličej.
Den šestý - největší gyros, jaký jsme kdy viděli
Vstáváme společně s psiskem, které nás oblažuje celou noc svou uštěkanou přítomností a začínáme pomalu přemýšlet, jak se jej zbavit (nebo jak ho pojmenovat v případě, že se nám ho odehnat nepodaří). Štěstí se na nás usměje jen kousíček po cestě. Potkáváme turistu se dvěma fenkami. Ptá se nás, jestli je psisko naše, načež odpovídáme, že není, ale že bychom byli rádi, kdyby šlo pro změnu s ním. Turista se nám od srdce vysměje, prý to určitě, psů má už dost. To neměl dělat. Psisko zavětří pěkně vonící fenky, během vteřiny na nás zapomíná a černý Petr přejde na nešťastného turistu, kterému nezbývá, než svůj osud zenově přijmout.
Jdeme po pěkné cestě mezi olivami, vlastně až podezřele pěkné. Začínáme se pomalu obávat zrady. Ta přichází z nenadání, cesta se různě větví, značky buď nikde nebo naopak ukazují oběma směry. Vybíráme tedy podle pocitu. Díky této nevšední technice mineme v podstatě všechna místa, kterými máme procházet. K tomu se přidává pořádné vedro a my se jen silou vůle dokodrcáme k moři. Místní zdatný majitel jedné z taveren se k nám vyřítí s doširoka rozpřaženýma rukama a stejně širokým úsměvem - je nám jasné, že mu už neutečeme. Pán vyniká výřečností a povídá, že jeho gyros je široko daleko největší (opět doširoka rozpřahuje ruce) i nejchutnější a že jestli to není pravda, že nemusíme platit. Zjišťujeme, že pán pěkně kecá. Přináší ubohý pokus o gyros, k němu mrňavý salátek, co jenom polechtá na jazyku a kalamary, co chutnají jako smažené houby. Pán ale sází na to, že je turistům trapné neplatit a tato technika mu i u nás, slušňáčků, projde.
K spánku nalézáme opuštěný zombiehotel zarostlý buřením. Okamžitě nás napadá, že se tu bude pěkně spát! Je tu střecha, dřeva dost….jediným problémem mohou být z mého pohledu zombie, kterých je hotel po setmění jistojistě plný a proto se na mou prosbu usazujeme raději přímo na pláži.
Den sedmý - cesta k osamělé hoře
Zombie nás pro tentokrát nechaly spát. Tento den nás čeká nejprve cesta kousek od západního mořského pobřeží, od které bychom se měli po čase odklonit na východ do vnitrozemí. Až na trhání příšerně kyselých pomerančů, který vyleptávají díry do žaludku se neděje nic extra výjimečného. Dle mapy máme projít vesničkou Sinarades, uprostřed něhož vidíme namalované veliké "M". Představujeme si tedy metropoli, kterou určitě projíždí metro. Brzy pochopitelně zjišťujeme, že "M" znamená muzeum a metropole vypadá jako ospalá vesnička, kde se v úzkých uličkách líně loudají kočky. Zaplujeme do marketu, který vede postarší Korfan a zmiňuje, že nakupovat kdekoliv jinde než u něj je holé šílenství. Bereme si jeho radu k srdci a nakupujeme, co se dá z těch několika položek v obchodě koupit. Máme v plánu vylézt na horu, které se kupodivu říká také Pantokrator, asi těch hor mají Korfané tolik, že jim pro lepší zapamatování dávají stejná jména. Po tradičním bloudění krajinou nám začíná být jasné, že dnes už horu nezvládneme a najdeme si proto pěkný olivový sad kousek od paty hory. K večeru se přižene vítr, který v noci stále sílí…
Den osmý - větrná noc
Kolem hlavy nám celou noc plácá plachta a nám se tudíž nespí nejlíp. Zhruba v půlhodinových intervalech se kluci střídají v jejím krocením - s neúspěchem. Přestože na plachtu navalí třeba pětikilový balvan, plachta jej vždy strhne. Vstáváme tedy mrzutí a nevyspalí a doufáme v lepší spaní pro následující noc. Pokračujeme olivovými háji do vnitrozemí k vesnici Agii Deka pod horou Pantokrator (no 2). Vesnice se ukáže být velice malebná, ospalá a úplně neturistická. Při poflakování na lavičce se nám docela zpraví nálada. Ochutnám místní kafe, dost silné, s jemně mletým lógrem na dně. Paní v supermarketu nás učí správně vyslovovat řecký pozdrav "Γειά σου" [jásu] a tak si povídáme, snídáme croissanty a nikam nespěcháme.
Když se konečně cítíme dostatečně odpočatí a plní sil, pokračujeme směrem k hoře. Na vrcholku nás čeká malý klášter se spoustou rozložitých fíkovníků, v jejichž stínu pokračujeme v odpočívání. Následuje prudký sestup dolů do vesničky, kde zakempujeme v malé taverně pana Janise se srostlým obočím. Pohodlně se usadíme ve stínu na zahrádce a pozorujeme cvrkot. Brzy se sem začnou trousit další hosté, nejprve dost šílený a ukecaný Albánec, který se řecko-anglicky pokouší kluků zeptat, kde se dají sehnat prostitutky, co chodí na túry, takové musí být jistě drahé (pomrkává na mě). Přichází stále víc lidí, především zásluhou pana Albánce. Ten každou chvíli na někoho zamává a zařve například "Hej Spiro, pojď na ouzo" a ten Spiro ochotně odloží lopatu a přisedne na kus řeči. Tímto způsobem dokáže zastavit dokonce i řidiče náklaďáku, který od své práce taktéž ochotně upouští. Taverna se celkem solidně zahušťuje Spirosy a Janisy. V tom nás překvapí vzrušené hlasy většiny osazenstva taverny. Snažíme se zjistit, o čem se hádají, a všimneme si, jak hrozí na nějakou starou nebohou paní v televizi. Poznáváme v ní Angelu Merkelovou, která v tu dobu zrušila už několikátou finanční pomoc řecké ekonomice. Kdyby ti Janisové a Spirové vložili stejnou energii do své práce, Řecko by se stalo středomořským Švýcarskem.
Rozloučíme se s panem Albáncem, ten mi ještě pošle vzdušnou hubičku a nechá nás jít. Pokračujeme po "Corfu mountain trail" která, aby učinila za dost svému jménu, nás tahá z kopce do kopce. Dojdeme do vísky Strongili, kde v místním supermarketu prodává milá Kanaďanka. Ve chvíli, kdy přicházíme, zrovna učí nějaké natvrdlé korfské děcko angličtinu. Dáme se s ní do hovoru a ona se strašně diví, že jdeme pěšky přes celé Korfu. Čím se dostáváme více na jih, tím víc se lidi diví, odkud jdeme a hlavně proč něco takového vůbec děláme.
Pokračujeme dál naším oblíbeným stylem "Kde je cesta? Že by tady v kopřivách? Jo je tady…". Protože se blíží večer, začínáme se poohlížet po olivovém háji na spaní. Zaujme nás sad se rozestavěnými starými židlemi a stolkem, jako pro nějaké duchy, a rozhodneme se zde přespat. K večeři nám svítí celá hejna světlušek. Bohužel to není jediný zde přítomný hmyz. Rojí se tu celé rodiny komárů a hlasitě si z nás usrkávají…Spaní opět není z nejlepších.
Den devátý - kam se ztratila Corfu trail?
Přítel se s nevrlým mručením probírá zcela poďobaný komáry. Já jsem si našla metodu, jak se jim ubránit a příteli ji prozradím. Sice to obnáší spaní bez kyslíku, ale pár minut spánku bez jediného komářího štípance za to stojí. Naivně se vydáváme dál po Corfu trail, mělo nám dojít, že cestu lemuje až příliš mnoho značek a že jde vše podezřele hladce. Po krátkém studiu mapy zjišťujeme, že jsme se ocitli asi čtvrt kilometru od místa, které jsme prošli včera po poledni. Psychicky zdeptaní si sedneme u silnice jako tři uzlíčky neštěstí. Samým žalem v nejbližší vesnici vyjíme supermarket a vydáváme se dál - hledat Corfu trail. Když ji konečně najdeme, jsme z toho tak vyčerpaní, že si musíme znovu odpočinout. Usadíme se pod platanem a relaxujeme. Pan zahradník-lichotník mi přinesl krásnou červenou růži a já si ji zaplétám do svých mastných pramenů.
Za vesnicí začíná ufuněný výstup na jakousi horu (asi Pantokrator), za níž nás má čekat moře. Cestou dolů pozorujeme dva krásné žluté blavory, takové baclatější slepýše. Dokutálíme se k moři a rovnou se vrháme do rozbouřených vln. K vykoupání nám stačí vlézt si po kotníky do vody, nechat se sešplouchnout vlnou a jsme dokonale umytí. Po osmi dnech chůze jsme už docela unavení a tak pokračujeme v relaxaci a ve městečku Skala ochutnáváme i místní zvláštní (nikoliv dobré) víno. Skalu opouštíme až na večer a vydáváme se směrem na jih kolem hory s lahůdkovým názvem Prasoudí. Večer trávíme tradičně v olivovém háji u ohně a opečených klobásek. Bohužel s námi večer tráví i naši věrní komáří průvodci.
Den desátý - sežehnuti sluncem
Nedaleko od našeho ležení se nachází hrad Gardiki. Slunce stoupá a dělá se příjemné teplo. Hrad, který opravila ze svých zdrojů Evropská unie nás moc nenadchnul. Peníze na opravu nejspíš hřejí v kapse nějakého Spira, protože hrad je jen rozvalina zarostlá ostružinami. O to více nás těší nedaleká kavárna, kde snídáme ve stínu rozkvetlého stromu. Kolem nás se navíc hemží štěňátko, které doplňuje míru roztomilosti na denní maximum. Vydáváme se k nedaleké atrakci ostrova - jezeru Korission, na něž se moc těším, a navrhuji, že bychom se zde mohli usadit na více dnů. Jezero nás vítá rozpadlým plážovým barem, který silně páchne močí a tu a tam z něj odpadává prkénko. Usadíme se na rozpadající se barové stoličky a chvíli odpočíváme. Máme čas pokochat se okolím. Moře, sousedící s jezerem vypadá naprosto nepřívětivě, všude samá chaluha. A jezero - jedním slovem - zklamání. Ošklivé, mělké, ptačí hejna, která sliboval průvodce nikde k vidění (tedy až asi na tři racky, pardon).
Za chvíli se sem přiřítí banda dětí, které tu asi trénují přežití v postapokalyptickém světě. Necháme je tedy v klidu trénovat a zklamaně se vydáváme na další cestu. Obáváme se, co bude následovat a máme proč. Kolem nás se rozprostírá poušť jen tu a tam osazená pichlavým jalovcem. Slunce začíná nesnesitelně pálit… Za krátko se dostáváme k vodní spojnici mezi jezerem a mořem. Jde vlastně o mělký lodní kanál, ale protože zde momentálně žádné lodě nejezdí, rozhodneme se ho využít ke koupání. To nás alespoň trošku osvěží před úmornou cestou přes rozpálenou poušť. Všichni lidé se vytratili, zbýváme jen my tři. Brzy se vytratí i jezero a my pokračujeme ve výhni podél ošklivého mořského pobřeží plného odpadků. V dálce začínáme tušit město Agios Georgios. Čím jsme k městu blíže, tím víc přibývá do ruda spálených německých a britských turistů. Konečně se po nekonečných úmorných minutách ocitáme v centra města. Koncentrace turistů je jednoznačně nejvyšší ze všech míst, která jsme dosud navštívili. Město nás nemá čím zaujmout a tak spěcháme pryč. Usazujeme se za městem na pláži, kde roste léčivé aloe, které využíváme na spáleniny od slunce. K přenocování se usídlíme na pláži pod útesem.
Den jedenáctý - návrat komářích průvodců
Ráno nikam nespěcháme. Spíme dlouho a užíváme si příjemné šumění moře a ŽÁDNÉ komáří bzučení. Teprve před polednem se vydáváme do nedalekého supermarketu, kde s námi pan prodavač prohodí pár slov česky a diví se tomu, že si české ženy vydržují harém. S nanuky se vracíme na pláž a pokračujeme v nicnedělání. Zatím se udělá příšerné vedro a my se díky naší lenosti vydáváme na cestu v poledním žáru. Pokračujeme se žhnoucí koulí nad hlavou, střídají se vísky, olivy, bloudění a nakonec hledání noclehu. Jiné dny se nám bez problému dařilo nalézat nějaký příjemný olivový háj ale dnes jako naschvál nikde nic, jediné co objevíme je jakýsi jílový lom se sršni. Kamarád se vydává na obhlídku sám a je úspěšný, dokonce přinese litrovku vína (chutná po pryskyřici, přestože to není retsina) a hlásí, že našel kopec, kde sice kvákají žáby, ale jinak vypadá dobře. Místo se však líbí i komárům a celou noc se nahlas radují, že budou hody. Neprodyšně se zavíráme do spacáků. Kyslík už nějak oželíme….
Den dvanáctý - přístřešek Beara Gryllse
V noci jsme se pěkně podusili ve vlastní šťávě. Jedině tak bylo možné uniknout komářímu hodování. Plán na dnešní den je následující, projít vnitrozemským městečkem Lefkimmi a pokračovat na jih k moři, kde si chceme na pláži postavit tábor. V Lefkimmi se v pekárně dáme do hovoru s milou prodavačkou, která, světe div se, mluví docela dobrou angličtinou a strašně se diví, že jdeme pěšky přes celý ostrov. Na její upřímný dotaz "kolik vám to trvalo hodin?" však nemáme odpověď. Lefkimmi bych popsala jako velké maloměsto s velmi pestrým obyvatelstvem. Lidé na nás často volají a mávají nebo se nám pokouší něco říct svou převelice špatnou angličtinou. Pokud je pozdravíme nahlas "Kaliméra", obvykle si najdeme cestu do jejich srdce a dostane se nám odpovědi ve formě zářivého úsměvu. Město má hned několik náměstí, která se střídají s mrtvými zónami. V centru teče řeka v kanále a trochu to připomíná Benátky. Usazujeme se v kavárně, popíjíme kávu a pozorujeme vlaštovky. Na další den si zabukujeme hotel ve městě na nejjižnějším cípu ostrova - Kavosu. Stále nás však čeká poslední noc v přírodě. Procházíme Lefkimmi a pokračujeme divočinou. Po cestě potkáme nebohého pana Brita, který se vydal na Corfu trail z opačné strany a právě se střetává s krutou skutečností, že Corfu trail více není, než je. V mírném deštíku pokračujeme k moři na úplný jih. Moře lemují vysoké jílové útesy, podél nichž pokračujeme asi hodinku, tu a tam se objeví vyplavená mořská želva, ale ke koupání nás to neláká.
Opět se blíží čas, kdy se obvykle začínáme poohlížet po tábořišti. Protože to vypadá na déšť rozhodneme se postavit si přístřešek na pláži. Kluci se do něj pustí, ale nějak se jim nedaří jej ukotvit a tak vypadá všelijak, jen ne stabilně. Z výsledku jsme všichni dost zklamaní, protože je nám jasné, jak to dopadne. Plachtu vezme vítr a bude nám celou noc hlasitě plácat kolem uší, na nás popadají dřevěné kůly z konstrukce a všechno zmokne. A možná přijdou i zombíci…Proto se jednohlasně shodneme na tom, že půjdeme až do Kavosu a zkusíme najít ubytování v hotelu, kde máme bydlet od zítřka. Zboříme chatrný domeček jediným šťouchnutím a pokračujeme směrem do vnitrozemí k městečku, které má být proslulé coby centrum diskoték. Po chvíli chůze skutečně nacházíme první bary a diskotéky, většinou zavřené protože sezóna ještě nezačala. Nacházíme i hotel ve kterém máme být ubytovaní. V čistém hotelovém foyer působíme lehce nepatřičně. Chlapec a slečna na recepci na nás nejdříve koukají trochu udiveně, ale když se zeptají odkud jdeme a my odvětíme, že z 200 kilometrů vzdáleného Acharavi, staneme se jejich hrdiny. Obstarají nám pokojík a my se můžeme hned ubytovat. Večer si užíváme každý po svém, já si vychutnávám vaření na plotýnkách a kluci nakoupí čipsy, kolu, bonbóny a všechno to do sebe splácají rozvalení u televize.
Den třináctý - relaxace v centru nočních klubů
Nedá se říci, že by městečko Kavos oplývalo výrazným půvabem. Jezdí sem především mladí Britové za noční zábavou. Tísní se tu vedle sebe hotely, bary a diskotéky a v sezóně to tu asi pořádně žije. Nyní mimo sezónu však vypadá Kavos jako po flámu, ospalý, špinavý a tak nějak bez špetky šmrncu. To nám ale nevadí, plánujeme se tu zdržet jenom do zítřka, kdy máme v plánu omrknout před odletem největší město ostrova Korfu - Korfu. Celý den v podstatě prozevlíme, jdeme se podívat jen na krátkou procházku k nedalekému klášteru nad útesem, všichni se ale shodneme, že po cestě jsme viděli zajímavější. Po cestě zpět k hotelu nás nějací britští mlaďoši lákají do své restaurace. Protože máme chuť na nějakou místní specialitu, třeba rybu, vyptáváme se kluků, co nám mohou nabídnout. Ti pohotově odvětí, že ryby samozřejmě mají - nabídnou fish burger, fish and chips nebo sandwich s uzeným lososem. Necháváme si zajít chuť a říkáme si, že podobné lahůdky si dáme v Anglii. I tak jsme rádi, že si můžeme s někým prohodit pár slov a nabídneme jim plody moruší, které jsme natrhali cestou ke klášteru. Kluci působí dojmem, že znají jenom jablka ve formě cideru a rafinovaná chuť jižního ovoce jim moc nesedne. Po delším hledání se nám přeci jenom podaří vysněnou rybí restauraci najít a s chutí zde ochutnáme mečouna.
Den čtrnáctý - lehárko v Korfu
Na ranní autobus do Korfu si musíme docela přivstat, chceme tam být brzy, abychom si stihli město pořádně prohlédnout. V autobuse hučí klimatizace a silnice se pořádně klikatí, tak je nám docela špatně. Cestou vidíme místa, kudy jsme jen před pár dny procházeli - město Lefkimmi, jezero Korission a dokonce několik Pantokratorů. Vystoupíme v úplném centru města a setkáváme se s paní, u které máme pronajaté malé studio v historickém centru Korfu. Zaplouváme do úzkých uliček ve staré zástavbě. Studio je malinkaté, ale nádherné, dokonce jsou tu i takové ty prádelní šňůry na kladku, které vedou k protějšímu domu. Ze všeho nejdřív si důkladně zarelaxujeme u řeckých pořadů o vaření, ale potom se už rozhodneme vydat do víru maloměsta. Navštívíme muzeum asijského umění, pokocháme se uličkami s obchůdky (zaujme nás obchod se spoustou vysušených mořských potvor sloužících jako dekorace - poznáváme spoustu druhů ježíků, havýšů, žraloků a rejnoků a začínáme chápat, proč jsme v moři nezahlédli jedinou rybu). Namísto restaurace se rozhodneme pro domácí vaření a na rybím trhu koupíme platýse a pražmu a cestou domů také nějaké víno. Odpoledne ještě navštívíme Benátskou pevnost a maják a potom už zamíříme do našeho studia, kde si při rybí večeři připijeme na zakončení naší cesty a shodneme se na tom, že se nám domů ani moc nechce. Další den ráno nikam nespěcháme, to nám ale vydrží jen do té doby, než zjistíme, že jsme si nařídili budíček podle českého času a je tedy o hodinu víc. Nastane scéna jak ze Sám doma (snad jsme nezapomněli na Kevina!) a ani nestihneme vstřebat dojmy a už sedíme v letadle směr Ruzyně. Všichni se shodneme, že Corfu trail se nám dostala pod kůži a já pevně věřím, že jsem se s ní nepopasovala naposledy. Jenom příště s offline mapami v mobilu asíťkou proti komárům!
