Krkonoše - Broumovsko
Na svých cestách jsem se mnohokrát přesvědčila o tom, že v Čechách je hezky všude a že nejhezčí zážitky mívám z cest, kde za celý den nepotkám živáčka. V Čechách máme díky klubu českých turistů unikátní a skvěle značenou síť turistických cest a ty barevné značky jsou navíc úžasně estetické! Ztratit se tu je vážně umění, takže stačí zabodnout prst do mapy a vyrazit.
Tímto stylem a s myšlenkou "i cesta může být cíl" vybírám víkendový výlet. Tak trochu mimo známé oblasti, na konci Krkonoš ale také mimo frekventovaný Adršpach, po hřebenovce na hranici s Polskem, kde "vlci dávají dobrou noc". Předpověď počasí mi říká, že celý víkend mohu čekat silný déšť. Mám tedy skoro jistotu, že o turistu nezavadím.
Vstávám brzy ráno. Cesta začíná v Trutnově, kam se dostanu pěkně staromódně vlakem s několika přestupy, které mě vždy vytrhnou z příjemného spánku. Pokochám se trutnovskými pamětihodnostmi a stoupám do kopců nad městem. Asi devět kilometrů od začátku cesty na mě čeká asi nejrušnější místo celé výpravy, pevnost z doby druhé světové války - Stachelberg. Mezi protitankovými zátarasy a klubky ostnatých drátů se prohánějí houfy capartů a jejich rodiče mezitím usrkávají vychlazeného Krakonoše u nedalekého stánku. Nelením a hbitě se připojuji k druhé skupině.
Po krátkém oddechu už si to šinu z kopců až do ospalého městečka Žacléře. Hlavní náměstí je téměř liduprázdné, ale díky otevřené samče se dá stále mluvit o civilizaci. Představuji si, jak to tu mohlo vypadat před čtyřmi sty lety, když odtud prchal Jan Amos Komenský do Polska a říkám si, že asi stejně jako dnes. Pokračuji až k lesu, k místu, které se jmenuje Růžový palouček. Kdo neflákal dějepis, ten si možná vzpomene, že se zde Komenský naposledy loučil se svou vlastí. Těžko říct, jestli zde tehdy kvetly růže, dnes tu Komenského dílo připomíná kamenný labyrint a bronzová podobizna.
Odtud dále pokračuje moje cesta už jen po česko-polské hranici, další dva dny budu mít po levé ruce Polsko, po pravé Čechy a před sebou řadu bílo-červených hraničních kamenů. V bahnité cestě nevidím žádné lidské stopy, jen ty zvířecí. Patří jezevcům, jelenům a snad dokonce vlkům. Přijde mě v noci nějaký navštívit?
Krajina se vlní, často stoupám do prudkých kopců, které přechází v háje a louky, mozaiku doplňují smíšené lesy a malé dešťové tůňky. Dle mapy zjišťuji, že se to tu jmenuje Vraní hory a mé ornitologické srdéčko zaplesá. Vránu však nevidím ani jednu, za to potkávám hned několik sympatických krkavců, kterým odpovídám na pozdrav.
Většinu cesty putuji po "Hřebenovce" tedy cestě, která vede po našich hraničních horách jak na české, tak na polské straně. Několikrát musím vyšlapat po točitém schodišti na nově postavenou rozhlednu. Ne, že bych vážně musela, ale ten výhled mi prostě nedá.
Začíná se pomalu stmívat a já si vzpomenu na zvířecí stopy, které jsem viděla v bahně po celou cestu. K přenocování si vyberu jednu z mnoha táhlých luk a doufám, že si pro mě nepřijdou vlci. Bouřková mračna se pomalu stahují nad loukou, sotva, že si stihnu uvařit a postavit stan. V malém stanu přečkám silnou bouřku, každou chvíli hřmí a já se trochu bojím vlků, takže se mi moc dobře nespí, naštěstí i přes silný déšť zůstává vše suché a vlk nedorazí. Po probdělé noci mě jako odměna za vynaložené úsilí vítá překrásný výhled do kraje, a navíc stádo srnek, které nerušeně snídá luční kvítí.
Druhý den ráno stále pokračuji po "Hřebenovce" a postupně se dostávám hlouběji do kraje Broumovska, což ohlašují první pískovcové skály a ve vískách typické broumovské chalupy z masivních pískovcových bloků, některé dle letopočtů na štítě i přes 150 let staré. Tento den mě vítají krásné vísky Zdoňov a Vernéřovice, se svými typickými rozvlněnými kostelíky z takzvané broumovské skupiny, postavené v první polovině 18. století Kiliánem Ignácem a jeho synem Kryštofem Dientzenhoferem. Broumovskou skupinu kostelů jsem navštívila už asi před patnácti lety. Tehdy kostely vypadaly jako zapomenuté ruiny, většinou bez omítky, a proto mi dělá radost, když dnes vidím mnohé z nich již krásně opravené, střechy pokryté tmavým šindelem namísto eternitu. Na louce nad Vernéřovicemi si stavím na noc stan a usínám s výhledem přímo na vesnici a barokní kostelík.
Baroko mě neopouští ani další den, tentokrát procházím vískami Vižňov a Heřmánkovice a jako třešničku na dortu si nakonec nechávám město Broumov, kdysi sídlo opatství a správní centrum oblasti. Místní klášter i s parkem prošel rozsáhlou rekonstrukcí a rozhodně stojí za to se tu na chvíli zastavit a prohlédnout si jej. Unavená po třech dnech chůze přicházím k vlakovému nádraží, odkud má za chvíli odjíždět vlak do Hradce Králové. Ve vlaku během jízdy opět několikrát usínám únavou, tentokrát s bolavýma nohama a s vědomím toho, že mě třídenní náročné putování obohatilo o krásné zážitky.
