Bali

BALI NÁS VÍTÁ

Začátkem listopadu roku 2016 konečně nastal den, kdy jsme měli poprvé navštívit Asii. Se svým přítelem a našimi dvěma kamarády jsme si naplánovali čtrnáctidenní dovolenou na tropickém ostrově Bali. Cesta na ostrov byla nekonečně dlouhá, nepohodlná a snad kromě přestupu v Taipei, kde jsme si užili necelý jeden den, nás na ní nečekalo nic extra zajímavého. Však ty bolavé zadky si jistě dokážete představit sami.

KUTA, PŮJČENÍ AUTA A CESTA NA SEVER

Letiště se na Bali nachází v jižním cípu ostrova, ve městě Kuta, které je známé coby rušné centrum plné barů, diskoték a opálených australských surfařů. Vedro, vlhko, vůně, pachy a neustálý hluk, to bylo první balijské přivítání. Při pobytu v Kutě jsme si toho mnoho neplánovali, vlastně jsme si chtěli jenom vypůjčit auto a co nejdříve se posunout někam dál. Přesto jsme si na druhý den po příletu nenechali ujít alespoň procházku do mangrovů, vzdálených jen asi čtyři kilometry od našeho hotelu.

Pro nás, zkušené výletníky by to nebyl problém, pokud by ovšem nebylo asi 35° ve stínu a 100% vlhkost vzduchu. Zpocení z vedra i z přebíhání nepřeběhnutelných silnic jsme kolem poledne dorazili k začátku mangrovového háje, který nám ze všeho nejvíc připomínal skládku. Navíc u vstupu do "hájku" nás vítal asi ten nejhrozivější živočich naší planety, obrovský žlutočerný pavouk, sedící uprostřed své zlaté pavučiny. Kolem něj visely na větvích veliké žluté kokony které mohly obsahovat buď stovky podobných hrozivých pavoučat nebo části usmrcených turistů. Cestou hrůzy, lemovanou pavučinami jsme došli k začátku parku. Dva Balijci nás pěkně oškubali na vstupném a my s poděkováním vstoupili mezi odpadky. V Mangrovech jsme se setkali se spousty zajímavých živočichů a uvědomili jsme si krutou pravdu, že přes poledne je v tropech nejlepší odpočívat a nehonit se po výletech.

Další den jsme vstávali poměrně brzy, čekal nás totiž důležitý side quest - půjčení auta. Na výpůjčce jsme se domluvili s panem Ketutem, se kterým přítel včera usmlouval pěknou cenu. Zde si dovolím malou odbočku k balijským jménům. Na Bali se děti pojmenovávají podle pořadí narození, prvorozené Wayan, druhorozené Made, třetí Nyoman a čtvrté Ketut, pokud se narodí páté dítě cyklus se opět opakuje a dostane opět jméno Wayan. Ženy mají před jménem předponu "Ni" tedy například "Ni Wayan" a muži "I".  Každopádně jsme se za celý pobyt nedokázali zbavit pocitu, že se všichni na Bali jmenují stejně…

Auto jsme převzali, smířili jsme se s tím, že nemá jakékoliv pojištění. Na dotaz ohledně možného pojištění nám pan Ketut ukázal na drobnou obětinu za předním sklem, u níž prý můžeme prosit duchy o bezpečné dojetí.

Jakmile jsme měli auto, vyřídili jsme odhlášení z hotelu a pak už tradá - zamířili jsme do spleti jediné hlavní Kutské ulice. Vyjeli jsme na sever, přítel byl naštěstí zvyklý řídit na levé straně a auto ovládal s lehkostí zkušeného Balijce. Ruch Kuty a na ní přilepeného Denpasaru však nekončil a po nějaké době nám došlo, že zástavba se táhne až do naší cílové destinace - Ubudu. Čím více jsme se blížili, tím víc doprava houstla a těsně před odbočkou k našemu ubytování zhoustla natolik, že jsme zde s autem při odbočování způsobili menší dopravní kolaps. Zároveň jsme si uvědomili důležité dopravní pravidlo, že klakson se zde nepoužívá stejně jako v Evropě, tedy coby náhražka nadávek, ale jako zdvořilé upozornění na vlastní porušování pravidel (tůt tůt bacha jedu na červenou, tůt tůt odbočuju a nesleduju, jestli jedeš proti mně). Auto jsme následně odstavili asi kilometr od Ubudu, napůl v džungli, napůl na skládce, protože přímo ve městě nebylo jediné volné místo.

UBUD

Co že je Ubud zač? Ubud je město na severním okraji aglomerace hlavního města ostrova - Denpasaru. Na rozdíl od něj zde však vládne volnější, batůžkářská atmosféra, snad díky tomu, že se zde již od začátku dvacátého století usídlilo mnoho umělců a to jak Balijců, tak i Evropanů, Američanů a Australanů. Nelze však říci, že by tu byl zrovna klid, naopak turisty se to tu jenom hemžilo. Ubud velice proslavil film Eat, Pray, Love (Jíst, meditovat, milovat), v němž Julia Roberts medituje a projíždí se na kole kolem místních rýžových políček.

První ubudské ráno nás probudil řev gekonů (gekóÓ gekóÓ). Uvědomili jsme si, že na Bali není potřeba žádný budíček, místo něj stejně dobře poslouží zvířátka - kohouti, cikády nebo zmínění gekoni. Po snídani jsme se vydali rovnou do centra města, kde jsme se prodrali davem nabízečů až k začátku lesa. Konečně jsme se na chvíli vzdálili od všudypřítomného hluku skútrů, obklopila nás svěží zeleň a vzdušné kořínky visící z korun stromů nás hladily po vlasech. Stoupali jsme po hřebeni mezi dvěma řekami a kolem nás se rozprostírala bujná džungle.

Brzy jsme vystoupali na vrchol kopce, kde na nás pražilo nemilosrdné tropické slunce, společnost nám dělali motýli a ptáčci, přelétající ze stromů na nedaleká rýžová políčka. Prošli jsme malou vesnicí a opět zamířili směrem do džungle k řece. Před námi se otevřel říční kaňon zařízlý do kopce, říkali jsme si, jak se přes kaňon dostaneme.. Odpověď jsme zjistili během krátké chvilky, nad řekou visel provazový most jako vystřižený z Indiana Jonese! Chyběla v něm prkénka, největší díra měřila kolem metru a půl a my se my jenom koukali do propasti a přemýšleli nad tím, jestli by nebylo lepší obejít celé údolí. Po krátké úvaze jsme se rozhodli, že most přejdeme a přemýšleli jsme, zda v řece hluboko pod námi nežijí krokodýli. Nadopovaní adrenalinem jsme se nakonec dostali přes údolí živí a vyloupli jsme se v jednom z těch krásných jógových center, kterými je Ubud proslavený, snad i ta Julia by se tu mohla opalovat u bazénu. Přestože výlet nebyl nijak dlouhý, přišli jsme k našemu ubytování úplně strhaní a zpocení a na zbytek dne jsme odpadli a odpočívali, jako po náročné horské túře.

OPIČÍ LES

Další cesta nás měla zavést podél východního pobřeží ostrova. Naplánovali jsme si návštěvu opičího lesa, z čehož jsme byli lehce nervózní. Včerejší večer jsme si totiž v průvodci přečetli, co všechno opice dokážou. Přeperou vzrostlého muže, vytrhají vám vlasy a náušnice, seberou foťák a potom ho hodí ze skály, unesou děti a poté vyžadují vysoké výkupné a mnoho dalšího… Dle našeho průvodce je Al-Káida proti opicím jen banda neotesaných amatérů.

Dojeli jsme k opičímu lesu a na každém kroku jsme viděli cedule v různých jazycích, které hlásaly, že se opicím nemáme dívat do očí, nemáme na ně mluvit, oslovit prý musí nejprve ony nás a pokud toto porušíme, setkání pravděpodobně skončí hrozivou smrtí. Není se čemu divit, že jsme vcházeli do lesa úplně vystrašení a pro jistotu v uzavřené formaci. Hned na začátku jsme byli svědky situace, kdy opice přišla k pánovi, bez okolků mu prohledala kapsy a poté mu odcizila dva banány. Další zase vylezla nebohé slečně na záda a začala ji tahat za vlasy. Když se před námi konečně objevila opice, začali jsme panikařit a formace se nám okamžitě rozpadla. Prošli jsme kolem ní velkým obloukem a snažili jsme se nenavazovat oční kontakt. Přítel ještě víc zvervózněl poté, co mu kamarád pošeptal, že opice vycítí strach.

V lese jsme objevili chrámy, sochy opičích božstev a jeden hluboký kaňon, přes který vedl most. Zde jsme si uvědomili, jak v praxi probíhá ekologie po Balijsku, dole v řece stáli dva strážci parku a za pomocí dlouhých klacků pouštěly odpadky, které se dostaly do rokle dál po řece. Nebyly tedy vidět a tudíž přestaly existovat.

 JEMELUK

Teprve na severovýchodním pobřeží, ve vesničce Jemeluk na Amedském pobřeží jsme si konečně trochu oddechli od všudypřítomné masy lidí a aut. Dorazili jsme sem po dlouhé cestě z Ubudu až se setměním a uvítala nás nádherná zátoka s pláží s černým sopečným pískem. V teplé vodě jsme ze sebe smyli shon a napětí z předcházejících dní a přepnuli jsme do dovolenkového módu. Večer jsme si ještě poslechli místní kapelu při nácviku balijské tradiční hudby - takové břinkání na různé bubínky a činely, které se mísilo se vzdáleným zpěvem muezína. V prapodivné kakofonii zvuků jsme přesto našli zalíbení.

Amedské pobřeží je známé pro pěkná místa k potápění i ke šnorchlování, což jsme si my, milovníci podmořského života, samozřejmě nemohli nechat ujít. Velice známý je především vrak lodi Liberty, zasažené a potopené v roce 1942 japonským torpédem u nedaleké vesnice Tulamben. Vrak jsme ve vodě našli snadno - podle množství šnorchlujících lidí. Ve svém nejvyšším bodě se vrak nacházel pouhé tři metry pod hladinou, takže nebyl problém se k němu potopit i bez přístroje, dokonce bylo možné proplavat i některými částmi skrz. V průběhu dne však příliv přinesl obrovské množství odpadků ve kterých se nám rozhodně nechtělo plavat a tak jsme to radši pro dnešek zabalili. Množství odpadků zde opravdu nešlo přehlédnout, člověk si uvědomil, jak obrovskému problému místní lidé čelí. Na ostrově neexistují žádné organizované svozy odpadu a i díky turismu jeho množství obrovsky narůstá. To, že místní lidé odpad pálí za svými domy nebo na pláži je ještě ta lepší varianta. V té horší jej prostě nechají být nebo jej hází do řek, ty jej odnesou na moře, kde samozřejmě nezmizí a v moři díky tomu plave víc igeliťáků, než ryb.

Do Tulambenu jsme se podívali další den znovu, tentokrát s potápěčskou společností. Náš první ponor začal pozvolným sestupem po kamenitém písčitém dně. Před námi se objevila korálová zeď spadající do hlubiny - tak zvaný drop off. Viděli jsme spoustu nejrůznější havěti, jako vždy nás rozněžnili roztomilí havýši, kteří si to šinuli rychlostí plovoucího špekáčku podél útesu. Při návratu mě najednou přítel zatahal rozrušeně za ploutev. Otočím se tedy a všimnu si jeho vytřeštěných očí, hledících kamsi do hlubiny. Tam dole uvidím nejprve jenom velký stín. Za chvíli ale zaostřím i na malé světlé tečky a dojde mi, že se dívám na nádherného, mírného obra, kterého touží spatřit snad každý potápěč - žraloka velrybího, největšího ze všech žraloků! Na hladině jsme o zážitku hned začali čile štěbetat, kamarád se dokonce vytasil s fotkou. Jen chudák náš potápěčský průvodce smutně koukal, protože nic nezahlédl. Žraloka velrybího neviděl za celou svoji potápěčskou kariéru.

Při druhém ponoru jsme si prohlédli opět vrak lodi Liberty, tentokrát z mnohem větší hloubky a proplavali jsme i jeho podpalubím. Stejně jsem se ale pořád otáčela v naději, že ještě jednou zahlédnu toho nádherného puntíkatého obra!

SOPKA BATUR

Jemeluk se s námi rozloučil smradem spalovaných odpadků a my se vydali dále na západ. Cesta rychle ubíhala a krajina se začínala postupně měnit. Místo palem a tropických listnáčů se dokonce tu a tam objevil jehličnan - borovice nebo araukárie. Hlavní změnou byla však teplota. Poprvé za celou dobu pobytu na Bali nám byla zima! Do hor jsme se dostali až se setměním a  sehnali si ubytování. Všimli jsme si, že v podstatě každý, s kým jsme se dali do řeči nám hned nabídl, že nám zajistí průvodce k sopce. My vždy odvětili, že na to vůbec nepomýšlíme, vždyť kolem je tolik úžasných věcí (ošklivá zástavba a jezero, kolem kterého nelze chodit). Další den ráno jsme hned po snídani pěšky vyrazili k sopce Batur. Na dotaz, nač potřebujeme k sopce průvodce, nám každý odpovídal, že sopka spadá pod Unesco a v takovém případě se vždy musí platit poplatek a jít s průvodcem. Rozhodli jsme se toto zajímavé pravidlo obejít a na nepříliš vzdálený vrchol sopky se vypravili sami. Cestou se nás v podstatě každý koho jsme potkali, zeptal vždy na ty samé dotazy v tomto pořadí : 1) Odkud jste? 2) Kde jste ubytovaní? 3) Kam máte namířeno? 4) Kde máte průvodce? Na třetí otázku jsme odpovídali buď "jdeme na houby" nebo "jdeme se koupat" (v půlce cesty k sopce). Pokud dotazovatele odpověď neuspokojila, většinou odvětil, že bez jeho zkušeností coby průvodce zemřeme do pěti minut strašlivou smrtí. Na to jsme obvykle odpověděli, že takový už je život.

Po hodině chůze nikterak náročným terénem jsme se dostali ke kráteru sopky, kde nás čekala spousta odpadků a warungů (stánků s občerstvením), které byly však již zavřené, protože sem všichni chodí na východ slunce s průvodcem. Za obrovským kráterem se již kupila bouřková mračna, což sopce dodávalo na zvláštní dramatičnosti. Rozhodli jsme se, že sopečný kráter raději nebudeme obcházet a sejdeme zase přímou cestou dolů. U sopky Batur jsme se rozhodli dále nezdržovat a opustili jsme nehezkou vesnici i všechny ty dotěrné průvodce…

CESTA ZPĚT DO KUTY

Na cestu po Bali jsme si vyhradili čtrnáct dní našeho volného času, který se bohužel pomalu chýlil ke konci, a my jsme se museli od sopky Batur začít pomalu vracet směrem k jihu. Po cestě jsme se zastavili ještě u jezera Bratan s chrámem Pura Danu Bratan při jeho břehu, který však již v půl šesté ráno tak nahusto zaplnili japonští turisté, že jsme se raději jen pokochali z dálky a pokračovali v cestě přes hory, kolem krásných vodopádů, plantáží s kávou, skořicí a kakaem. V horském městečku Pupuan jsme navštívili trh, plný zvláštního ovoce, živé drůbeže, květin a podivných jídel. Z hor jsme sjeli opět do nížiny, zastavili jsme se znovu v Ubudu. Tady jsme se také rozloučili s našimi dvěma kamarády, kteří plánovali na Bali zůstat dalších čtrnáct dní a odebrali jsme se nyní už jen ve dvou do rušného Denpasaru a Kuty.

KOPI LUWAK

Na tomto místě se chci zmínit ještě o jednom fenoménu, který nás provázel nebo se nás spíš snažil dohnat po celou dobu naší výpravy. Jedná se o kopi Luwak, tedy cibetkovou kávu, která je známá coby nejdražší káva na světě. Každou chvilku jsme narazili na nějaké "dohazovače" této atrakce, kteří byli až neuvěřitelně neodbytní a zároveň velice nápadití ve vnucování tohoto produktu vyrobeného z exkrementů cibetky. Na Bali jsme přiletěli, aniž bychom o této místní specialitě cokoliv věděli. Když jsme se na začátku naší cesty přesouvali z Kuty na sever, tu a tam jsme zahlédli billboard s cibetkou, protože jsme ještě nevěděli, o jaké zvíře se jedná, překřtili jsme ji na vačici a mysleli si, že zde mají asi nějakou speciální zoo s vačicemi. Poté se nám podezřele často stávalo, že jsme se u této "zoo" ocitli, aniž bychom potom toužili. Zastavili jsme na svačinu někde cestou, zeptali se někoho z místních, zda neví kudy vede cesta k vodopádům, místňák nám odvětil, že samozřejmě, to není žádný problém, sedl na skútr a ať ho prý následujeme….a bum! Už jsme byli u vačic!

Jindy na výletě zase potkáme podezřele dobrosrdečného pána, že má prý dovolenou a strašně moc nás chce provést po okolí, kde je to moc krásné. Tak my tedy jdeme, jdeme, jako ty husičky za panem Ketutem a najednou, kde se vzala tu se vzala - zoo s vačicemi! V té době nikdo z nás kávu neměl v oblibě a proces její výroby nás upřímně nezajímal, a proto jsme se vždycky otočili, zamávali Ketutovi na pozdrav, ten se nás na oplátku mračil, protože přišel o provizi.

Těsně před návratem do Kuty jsme se však přeci jenom rozhodli, že ty cibetky poctíme svou návštěvou. Nemuseli jsme je nikde hledat, cedule a billboardy byly snad všude. Vystoupili jsme z auta a zjevil se u nás hned Ketut s dotazem, kdo nás sem poslal. Když jsme odvětili, že jsme přijeli jen tak, sami, nechtěl tomu věřit. Asi bude muset shrábnout provizi sám! Prohlídky se ujala milá mladá slečna, která nám kromě spousty nebohých, v kleci zavřených zvířátek ukázala proces výroby kávy, popovídala nám o nejrůznějších místních rostlinách a druzích koření a na konci nám samozřejmě dala ochutnat kávu a také několik druhů čajů. Nepovažuji se za žádného odborníka na kávu a upřímně řečeno mi kopi Luwak nepřišlo svojí chutí nijak speciální. Zavřených cibetek mi však bylo opravdu líto a trochu jsem litovala, že jsem návštěvou této atrakce podpořila nedobrovolné zajetí těchto krásných zvířátek. Za milé pozitivum jsme však brali to, že jsme si konečně mohli v klidu popovídat se slečnou průvodkyní, aniž by nám u toho cokoliv nabízela (mluvila dobře anglicky). O cibetkách jsme se v podstatě nebavili a namísto toho jsme se vyptávali na to, jaký je život na Bali a co místní řeší za problémy.

ZPÁTKY V KUTĚ

Skrz rušný Denpasar už jsme prokličkovali až do Kuty k našemu hotelu a hned zavolali Ketutovi, který se s širokým úsměvem zjevil během čtvrt hodiny, převzal si autíčko zpět a znovu se s ním zanořil do víru města. Tímto pro nás skončila velká radost i starost spojená s cestováním autem. Celý zbytek dne jsme strávili trojkombinací - válení, jedení, koupání. Večer se udělalo úmorné vedro a komáři v našem pokoji měli nejspíš slučák po deseti letech od střední. Pařili a hodovali na nás tak neúprosně, že jsme se po dvou hodinách marného pokusu o spánek rozhodli zamířit do hlubin Kuty, kde se to jen hemžilo "masérkami" a "maséry", kteří nám se slovy "vana masáž?" nabízely své služby, přičemž nám bylo jasné, že o masáž tu jde až v poslední řadě. Cesta po Kutě nás alespoň unavila a proto jsme usnuli i přes otravné komáří bzučení.

Ráno jsme naposledy posnídali, rozloučili se z Bali pohledem do krásně rozkvetlé tropické zahrady a vyrazili na nekonečně nepohodlnou cestu do České republiky. V Praze nás přivítalo pochmurné listopadové počasí - upřímně řečeno jsme se na něj po tom vedru docela těšili. Trochu nás vykolejila jenom ta skutečnost, že se nám někde cestou ztratila zavazadla. Zakončili jsme tak naše první, ale rozhodně ne poslední asijské dobrodružství.