Tři nejčastější důvody pro návštěvu nějaké země pro mě jsou 1.) levné letenky 2.) inspirace knihou/seriálem 3.) hezké potápění. V případě severní Anglie a Skotska se skloubily dohromady první dva body. Mého přítele zaujaly červnové levné letenky do Anglie a já jsem se chtěla pokochat Skotskou krajinou, o které jsem právě četla v knize "Outlander" (česky Cizinka) od Diany Gabaldon. Potápění v ledových jezerech jsme prozatím zavrhli, protože jsme se ještě neuměli potápět v suchém obleku, který je nutný pro ponory do chladných vod. Nejprve jsme přiletěli do Londýna, kde jsme si půjčili auto, malinkatého Hyundaie se sympatickým jménem i20, který od té chvíle sloužil nejen jako dopravní prostředek, ale také jako náš mobilní bivak.
Po příletu jsme si chtěli pořídit plynovou kartuši k vařiči a také nějaký švýcarák, tedy věci, které jsme si do našich miniaturních batůžků na palubu letadla nemohli vzít. To se kupodivu ukázalo jako poměrně těžký úkol a kdykoliv jsme se v nějakém velkém obchoďáku ptali na plynovou kartuši a zavírací nůž, bylo na nás automaticky nahlíženo jako na teroristy, kteří zvažují koupi rotačního kulometu. V jednom obchodě s domácími potřebami byla na všech kulatých jídelních nožích dokonce nálepka, že je prodávají pouze osobám starším 18ti let. Nakonec jsme se rozhodli, že jsme hledáním strávili příliš mnoho času a nechali tento side quest na později, přičemž jsme se do té doby rozhodli živit anglickou specialitou - Fish and Chips. Pokud jste četli můj dřívější blog ze Skotska, zjistíte, že jsme se jimi nakonec živili až do konce pobytu.
Anglií jsme se vydali po dálnici číslo A1 a až na pár kratších zastavení jsme ji rychle profrčeli až na sever. První větší zastávkou měl být národní park North York Moors v Yorkshiru. K večeru jsme odbočili z dálnice k hranicím národního parku a utábořili se s Hyundaiem u vyhlídky na zalesněné yorkshirské kopce, pocukrované spoustou oveček. Před usnutím jsme se poprvé tváří v tvář setkali s místními proslulými "midgies", tedy mrňavými a neskutečně otravnými muškami, které nás obdařily mnohými štípanci na dobrou noc.
Yorkshirské pobřeží - Parsley Sage Rosemary and Thyme
Na této výpravě po severu Anglie jsme si vytvořili takovou malou tradici. Protože byl červen a slunce vstávalo velice brzy, budili jsme se brzy i my a tak jsme se šli každé ráno ještě před snídaní někam projít. Na brzkou ranní vycházku jsme vyrazili do národního parku North York Moors a měli jsme tu poprvé příležitost setkat se s britským rostlinstvem. Překvapila nás krása i neporušenost místního lesa, jinde v Británii již téměř úplně vykáceného. Nezvyklá pro nás byla i skladba stromů a keřů s velkým množstvím mohutných stálezelených cesmín, tedy oněch tradičních "vánočních" keřů anglosaského prostředí.
Pokračovali jsme stále k severu. Rozhodli jsme se jet podél pobřeží, protože nám to připadalo zajímavější, než jen najet na dálnici a bezmyšlenkovitě frčet. Dojeli jsme do města Scarborough, které jsme navštívili v podstatě jen kvůli písničce od Simona a Garfunkela, kterou jsem si od té chvíle po celý den broukala a nemohla ji dostat z hlavy. Upřímně řečeno, ve Scarborough nebylo moc o co stát. Při hledání nožíku a plynové kartuše jsme našli spoustu podivných zastaváren a second hand shopů, přičemž v žádném kupodivu neměli zavírací nůž, dále jsme navštívili dost strašidelnou promenádu s ruským kolem, kasiny, výherními automaty a krámky se sladkostmi. Promenáda na nás působila trochu staromódně, omšele, dekadentně a tak trochu jako kulisy pro nějaký béčkový horor. Nožík jsme nakonec přeci jen našli. Jednalo se o proslulý model z Číny, podpultové zboží v obchodě pro turisty, který se ohne, když s ním chcete nakrájet rajče nebo chléb. S výše zmíněnou písní na rtech jsme co nejrychleji vyrazili ze Scarborough dál na sever.
Cesta podél pobřeží nás vedla přes jakousi dědinu jménem Whitby. Jelikož se před našimi cestami příliš nezaobíráme plánováním a raději se necháváme překvapit tím, co nám cesta sama přinese pod nos, zvolili jsme stejný postup i nyní. Snad právě díky tomu nás Whitby tak příjemně překvapilo. Zjistili jsme, že na skalisku nad městem se tyčí nádherné středověké opatství, které zná v Anglii každé malé děcko, protože zde měl údajně žít hrabě Drákula. Prošli jsme se podél vysokých útesů nad mořem, v hloubce pod námi se tříštily vlny a s námi mávala závrať. Přítel dole v příboji dokonce zahlédl i nějaké lachtany (SNAD to byli lachtani…). Whitby nám nakonec připadalo mnohem méně strašidelné než Scarborough, dokonce i s hrabětem Drákulou.
Pomalu jsme se přibližovali ke Skotským hranicím a dostali jsme se až do oblasti Northumberlandu. Zajímal nás národní park Northumberland National Park s jeho širými vřesovišti, lesy, kopci a velkým uměle vybudovaným jezerem Kielder Water při okraji parku. Cestou k němu nás u silnice zaujala cedule, že se kolem vyskytují nějaké římské památky. Jako milovníci historie dokážeme ocenit kdejakou starší cihlu, proto jsme neváhali a zajeli k nim. Vylezli jsme z auta, mrkli na ceduli a ejhle! On to Hadriánův val! Pro ty, kdo jej neznají, se jedná o starověkou "do not disturb" hranici mezi Anglií a Skotskem. Nechal jej postavit náš oblíbený císař Hadrián, který podědil obrovskou říši po svém předchůdci Trajánovi, který toho sice hodně dobil, ale pak si v klidu umřel a starosti o své latifundie nechal na nebohém adoptivním synovi. Chudák Hadrián se musel něco ohánět, aby Anglii ubránil, před nájezdy divokých Skotů a Piktů!
V podstatě tu stál jenom kus kamenné zdi, kolem valu se popásaly ovečky, kterým bylo upřímně jedno. jak je starý a kromě nich byla památka jenom pro nás. Val v těchto místech nebyl nijak vysoký ani mohutný, přesto nás fascinovalo, jak pevně a sebejistě si zde stojí i po téměř 2000 letech.
Brzy jsme již odbočili do malinkých silniček a mířili k národnímu parku, kde jsme si chtěli najít místo na přespání. Zamířili jsme k vyhlídkovému místu, které však bylo natolik provařené, že bylo celé obehnané cedulemi s nápisem "no camping". Zamířili jsme raději k zapadlému odpočivadlu v lese, které bylo zcela cedulíprosté. Ty ani nebyly nutné, protože hustota midgies na m3 se stávala nesnesitelnou. My se proto rozhodli, že je nebudeme dráždit a raději pojedeme jinam. Zvolili jsme místo hned vedle silnice, kde nás neotravovaly ani cedule, ani midgies.
Probudili jsme se do nádherného dne a přesunuli se k návštěvnickému centru, odkud jsme chtěli podniknout nějaký výlet. Návštěvnické centrum neobsahovalo kromě nás žádného návštěvníka, protože správný Angličan o víkendu před dvanáctou na výlet nechodí a my tak měli celé jezero jenom pro sebe. Krajina s jezerem nám trochu připomínala Hobitín, každou chvilku nám přes cestu přeběhl králík, všechno působilo přátelsky a roztomile, proto jsme nikam nespěchali, každou chvilku jsme si sedli na nějakou lavičku, kochali se scenérií a pozorovali králíky. U vesnice Kielder jsme opustili Anglii a pokračovali dál na sever do Skotska. Protože Skotsko nás nakonec tak zaujalo a počasím i celkovou atmosférou nám připadalo docela jiné, než sever Anglie, rozhodla jsem se o něm napsat samostatný článek, který najdete zde : yate.cz/blog/skotsko/
Oblast Northumbrie nás však tak okouzlila, že jsme se rozhodli ji důkladněji prozkoumat znovu - po návratu ze Skotska.
Den Hadriánova valu
Zpátky ze Skotska jsme v Anglii vyloupli u městečka Moffat, kde jsme také přenocovali. Ráno jsme z našeho nocoviště odjížděli už o půl páté ráno, ale protože byl skoro den letního slunovratu, tak slunce bylo již nad obzorem a osvěcovalo krajinu Northumberlandu krásným zlatým světlem. Jediným tématem pro dnešní den měl být Hadriánův val, který jsme měli v plánu prozkoumat úplně celý. Začali jsme proto na západě a postupně pokračovali na východ, přičemž jsme se vždy zastavili u nějakého zbytku zdi nebo vojenské stanice a šli na prohlídku.
Auto jsme zaparkovali u zbytků středověkého opatství Lanercost Abbey a odtud jsme se vydali pěšky na nedaleký kopec, který nás měl přivést ke strážní věži Hadriánova valu. Panovalo nádherné slunečné počasí, úplně odlišné od Skotských vichřic, mlh a deště. Procházeli jsme mezi pastvinami s ovečkami, které od sebe oddělovaly kamenné zídky, tolik typické pro celou Británii. Značení však bylo nevalné a my proto trochu bloudili po soukromých pozemcích sem a tam. Nakonec jsme na nějakém stromě objevili tajemnou značku se žaludem a rozhodli jsme se po ní vydat, protože nám nic jiného nezbývalo. Prošli jsme několika ovčími pastvinami a konečně jsme objevili zbytky kamenné zdi z Hadriánova valu. V nejvyšším místě měla zeď přes tři metry a prý se nikde nic většího nezachovalo, z čehož jsme byli trochu posmutnělí. Pokračovali jsme ale v dalším hledání a průzkumu.
Další části Hadriánova valu se měly nacházet nedaleko odtud a tak jsme nakonec při ranní procházce navštívili čtyři místa s tím spojená - dvě strážní věže, jednu pozorovatelnu a k nim zbytky valu samotného. Vrátili jsme se k opatství a podél zbytků opevnění jsme vyrazili směrem na sever - k muzeu v Birdoswaldu s vykopávkami původní římské pevnosti.
Muzeum a zvlášť jeho dětská sekce nás nadchly a úplně pohltily. Dokázalo krásným hravým způsobem návštěvníkům přiblížit, jak se mohlo žít v římské pevnosti. Zahráli jsme si trochu s legem, našli jsme špióna a vrátil se na chvíli do dětských let. Další zastávkou byla vesnička Gilsland, kde jsme se prošli kouzelným říčním údolím kolem zbytků zdi až k rozvalinám starého římského mostu. Řeka tudy už dávno netekla, protože se od té doby její koryto posunulo asi o padesát metrů dál, stihla však v průběhu staletí vytvořit údolí s rovným širokým dnem, na kterém dnes rostla svěže zelená tráva, kterou spásaly ovečky Shauni.
Ve městě jsme ještě zůstali a za železnicí v kopci jsme našli velmi zachovalé zbytky po mílovém hradu (Milecastle). Tento typ stavby se nám líbil ze všech staveb nejvíc. Uprostřed malé pevnůstky se kdysi tísnily čtyři domečky pro vojenskou posádku, každý s vlastní krytou verandou. V areálu se nacházela i kuchyně s pecí a samozřejmě strážní věž s ochozem. Jako fanoušci Hry o trůny nám bylo dost zřejmé, kde se G. R. R. Martin inspiroval pro svoji "zeď" a "Castle Black". Dostatečně jsme se pokochali a vrátili se k autu. Slunce už začínalo zapadat a obloha měnila barvy z modré na večerní růžovou. Už jsme se skoro chystali na spaní, ale Hadriánův val ještě neřekl své poslední slovo. Nečekaně se vynořil podél silnice jakoby nás sledoval a v zapadajícím slunci mu to moc slušelo, když se vlnil přes mírné kopečky Northumberlandu. Nechali jsme se zlákat k poslední dnešní návštěvě. Místo se jmenovalo Cawfields. Zaparkovali jsme u zatopeného římského kamenolomu a vyrazili k nedalekému kopci, osvětlenému teplým večerním sluncem. Val nám zde připomínal zmenšenou Velkou čínskou zeď. Prohlédli jsme si zbytky mílového hradu a rozloučili se s touto oblastní Velké Británie, která nás svou něžnou krásou uhranula. Val jsme bohužel nestačili projet celý, ale řekli jsme si, že s k němu jednou rozhodně vrátíme a projdeme si vše, třeba pěšky.
